A nepříjemně...

Život ne a ne se aspoň trošku polepšit. Pořád tropí hlouposti.

Zesnulý pan Otakar Motejl označil v listopadu 2009 na ČTK (ČTK, 18.11.2009) plzeňskou právnickou fakultu za oběť mediální štvanice, která pomíjí, že šlo o školu, „která měla skvělé kantory i parametry.“ Onu postarší dámu, která zmíněnou štvanici spustila svými fantaziemi, poctil arabským výrokem, který jsem s výjimkou jediného slova („zrzavá“) nedokázal přeložit, ač jsem se o to, jsa tehdy panem doktorem Motejlem výslovně varován, pokoušel výhradně po dvaadvacáté hodině. A ona dáma nyní zasedá ve vedení instituce pojmenované po doktoru Motejlovi a rozděluje tam protikorupčně desítky milionů například pro toho pána, který tam transparentně a internacionálně sedí s ní.

Podobně pan ministr nespravedlnosti protikorupčně rozdal školní desetitisíce studentům, kteří ho volili, jistě jen pro to, aby zamezil možné korupci, kdyby měli volit někoho jiného.

Pan ministr školství příjemně překvapil, když udělal něco, co by paní komisní za zásady neudělala nikdy: rozhodl se totiž přemýšlet.

Ministerstvo bohužel v mezidobí udělalo pravý opak. V prapodivném spěchu, aby to stihlo ještě dřív, než bude nový pan ministr instalován, rozhodlo o tom, že plzeňská práva mohou sice po libosti učit, a to i bakaláře, ale neměla by uchazeče do bakalářského studijního programu nabírat.

Pan ministr nespravedlnosti nám prozradil („Dohoda s Dvořákovou,“ na You Tube), že se s paní komisní dohodl na bezproblémové akreditaci za to, že bude děkanem zvolen pán, s nímž se paní komisní dobře pije. Jak víme, namísto hlasů obdržel však onen pán nebývalý volební výprask, což samozřejmě v právním a demokratickém státě, v němž máme tu čest žít, znamená logicky nemalé akreditační problémy.

Vždyť i pan premiér v Lidových novinách před pár týdny řekl, že paní komisní předsedkyně, kterou jinak uznale ocenil jako čelnou českou marxistku, uděluje akreditace podle známostí a pocitů (za ty tři minuty, které podle bohužel zapomenuté analýzy její vlastní školy má na zodpovědné a vyčerpávající posouzení jednoho studijního programu, by ani víc nestihla).

Marxisté, ba i marxistky, se samozřejmě v prvé řadě vždy vyznačovali slepým obdivem k velkému vůdci Leninovi, o němž (jak jsem si už dovolil připomenout) Bertrand Russell poněkud vyděšeně vyprávěl: „Neustále všechny osočuje a nemluví o ničem jiném…Běda všem, jichž si všimne,“ zatímco velký vůdce sám prohlašoval, že „komise nepřítele nesoudí, ale zneškodňuje,“ protože: „vinou je příslušnost k nepřátelskému názorovému proudu.“

Nepřipomíná Vám to náhodou něco?

A když si čtu o nejnovějším rozhodnutí ministerstva, jímá mne obava: co kdyby to bylo nakažlivé?

Protože už František Palacký přece přišel na to (v doslovu k Radhostovi), že „kdo se bude řečenými názory řídit, upadne do stavu naprosté zhovadilosti.“

Za situace, kdy bylo (ať se to líbí nebo ne) rozhodnuto pravomocně o udělení akreditace magisterskému studijnímu programu, by v právním státě bylo rozhodnutí o omezení práva přijímat do bakalářského smeteno bez váhání a neprodleně.

Jestlipak žijeme v právním státě, co myslíte?

Pro klidnou noc si dovolím znovu zopakovat, co pravil můj oblíbený autor (Bernard Cornwell): porážka je něco, co se může přihodit leda nepříteli.

« Zpět