Alternativní historie

Když (zděšeně) sledujeme, co naši politici vyvádějí, chtělo by se většině z nás žít jinde, a hlavně jindy.

Možná i z toho plyne nebývalá obliba alternativní historie, ať již jde o parní počítače nebo (častěji) vítězství Německa ve druhé světové válce.

Ostatně i naše přemilá paní komisní na sklonku své dlouhé kariéry (letos) nevydržela a ponořila se do tajů alternativní historie, když v televizi zhruba měsíc poté, co byla plzeňským právům prodloužena akreditace, řešila složitou otázku, co se studenty, kdyby akreditace plzeňských práv nebyla prodloužena (a při té příležitosti nabízela akreditaci za změnu názvu z fakulty na ústav, což však určitě nebyl úplatek protislužbou, ale pouhá půjčka z lásky či kolegiality).

Zkusme se tedy ponořit do tajů alternativní historie.

Přiložme plnou lopatku uhlí do svých počítačů a zkusme si třeba představit, že se nekonal listopad 1989 a že tudíž komunismus spěje mílovými kroky k úplnému vítězství, jež znamená beztřídní společnost a odumření státu i práva.

Původně jsem chtěl radši napsat verstovými kroky, neboť anglofilské míle mají přece jen nádech amerického imperialismu, ale včas jsem si uvědomil, že paní komisní přece ve svých vědeckých článcích prorokovala, že komunismus zvítězí i v Americe.

Vše závisí na počtu komisí, učil nás velký vůdce Lenin, takže v důsledku toho v alternativním světě po vítězství komunismu nerozhoduje o vysokých školách stát (který ostatně po úplném vítězství komunismu úplně odumře, včetně svých ministerstev), ale příslušná občanská komise. Aby vysoké školy nebyly vystaveny ještě před úplným vítězstvím komunismu křečím odumírající politiky, budou členové této občanské komise neodvolatelní a nebudou nikomu odpovědní, čímž se zajistí jejich nezávislost na (odumírajících) zákonech i na (již odumřelém) rozumu. Protože v těchto komisích budou zasedat, a hlavně jim předsedat, nezpochybnitelné osobnosti, jejichž pocity jsou veřejným zájmem, nebude proti jejich pocitům a známostem přípustný žádný opravný prostředek a odumírající ministerstvo bude muset jeho názor, pocit či známosti jen poměrně tupě respektovat.

Sakra (omlouvám se za kletbu před dvaadvacátou hodinou), taky Vám to připadá v porovnání se současnou krutou skutečností nějak málo alternativní? Jak to povídal v těch Lidových novinách pan premiér? Že paní komisní rozhoduje podle pocitů a známostí? Jak to říkala sama paní komisní? Že její komise je nezávislá i na zákonu a že je úřadem, který se nemusí řídit správním řádem? Že ministerstvo (školství atd.) nemůže nic jiného, než slepě respektovat její názor? Že pocity její a ostatních členů komise jsou veřejným zájmem? Vážně nějak málo alternativní.

Tak tedy jinak. Ve vítězném komunismu se (možná a jen na vlastní nebezpečí) budou smět pokládat otázky na cokoli. Například, zda nedocházelo k nějakým represím proti politickým odpůrcům.

„O ničem takovém jsem nevěděla,“ prohlašuje předsedkyně občanské akční komise pro neprodlenou likvidaci vysokého školství, „pochopte, o tom se nikde nepsalo.“

Ani tohle ale vlastně není příliš alternativní, vždyť paní komisní docela nedávno na IDnes vyprávěla, že když hrdinně vstupovala do absolutně vládnoucí strany, o ničem takovém, jako byly represe, nic nevěděla a neslyšela, protože, pochopte, tehdy se o tom nepsalo.

Alternativnost nám prostě nějak nevychází.

Možná je to ale tím, že někteří přikyvovači paní komisní si počínají jako by v té alternativní historii byli, třeba pan ministr, který se s ní dohodl na bezproblémové akreditaci pro plzeňská práva za zvolení toho, s kým se jí dobře pije, vede svůj spravedlnostní úřad tak, jako kdyby právo i stát už dávno odumřely.

Nezvolíme tedy radši jiné historické alternativy?

Kdyby nikdy nevznikla naše republika ani její československá předchůdkyně, platilo by u nás pořád ono pozdně feudální, že každý má jakási vrozená práva, jichž možno poznati rozumem (§ 16 obecného zákoníku občanského z roku 1811).

Aha, ono to u nás platí (§ 19 odst. 1 tak zvaného nového občanského zákoníku).

K čertu s alternativní historií.

« Zpět