Apokryfní diplomky

Když se trošku zamyslíme nad podivnou mediální bublinou, dlouhodobě, leč nepřesně, označovanou jako kauza plzeňských práv, některé věci se nám prostě záhadné zdát musí.

Nemám teď na mysli onu záhadu, že národ z počátku se zálibou naslouchal tehdejšímu panu exministrovi, z nějž se posléze právě díky této kauze stal zcela nový ministr kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti (podle toho, které periodikum se Vám líbí víc).

Ne, na to nám přece už dávno dal odpověď jeden podezřelý rychlostudent práv, který si svými řečmi taky vysloužil pozorné sledování tehdejšími bojovníky za pravdu a spravedlnost (tedy spíš bojovníky za tehdejší pravdu a spravedlnost, neboli agenty StB), a který se navzdory svému rychlostudentství stejně nakonec kupodivu stal národním symbolem moudrosti. Co je blbý, to se líbí, řekl přece už kdysi tenhle pán (nějaký Jan Werich), vzpomínáte si?

Nemám na mysli ani záhadu spočívající v tom, že nikdo neuplatnil slevu za vysoce nejakostní pomluvy.

Ačkoli totiž zněly přímo hrůzostrašně, nezbylo z nich nakonec nic, pomineme-li geniální objevy náměstka několika ministryň, například, že chybí-li jeden jediný posudek, jde o trestuhodnou kumulaci pochybení a nedostatků (jak zjistil pod univerzitním č.j. R-570–10), případně že rok má někdy devět měsíců (č.j. R-585–10), zatímco jindy patnáct (č.j. R-576–10) a jindy zase dokonce čtyřicet dva (neboli 1260 dnů, takže 126 dnů je desetina takového roku, jak bylo zjištěno pod č.j. R-377–10).

Nemám na mysli ani záhadu spočívající v tom, že sice kapalná substance zčásti prchavého charakteru, existující v důsledku kvašení bobulovin, obsahuje souhrn výroků zachycujících relativně přesně objektivní podstatu jevů (neboli, že ve víně je pravda), ale přitom (nejen) mocí opojení aktéři na fotografiích u úvahy Ilustrovaná II v něm našli skoro všechno kromě pravdy? Vzpomínáte na toho podivínského pražského profesora (tuším nějaký Einstein, nebo tak nějak se jmenoval), který pravil, že opojení autoritou (mocí) je největší nepřítel pravdy? A taky že je to skutečně smutná epocha, kdy je snazší zničit atom, než předsudky a pomluvy. Konec konců, měl taky za to, že s přibývající slávou a mocí se člověk stává stále hloupějším.

Ne, mám na mysli ty prostinké záhadičky, jako že plzeňská práva byla masivně pomluvena, že poztrácela pětatřicet disertací (s temnými náznaky, že snad nebyly ani nikdy napsány), ačkoli se za pár dní našly přímo v univerzitní knihovně. Mám na mysli to, že se přednostně ztrácely diplomové a jiné práce, jež nechválily nový občanský zákoník (jak na to poukázala třeba absolventka pomluvená pod č.j. R-585–10), i když naštěstí se taky rychle našly, nebo je jejich autoři neprodleně dodali.

Jako na všechno, i na podivné záhady kauzy plzeňských práv najdeme ovšem odpověď v bibli.

Nemám teď zrovna na mysli biblická přísloví, např. ta přímo z knihy Přísloví (26,3): Na osla uzdu, na hlupáka hůl, či podobné: nekonečný jest počet hlupců, ani biblické příkazy (Nebudeš pronášeti pověsti lživé, II. kniha Mojžíšova, 23,1).

Ne, od času biskupa Ireneje (posléze svatý Ireneus z Lyonu) rozeznáváme přece (čtyři) evangelia kanonická (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo), oficiálně uznaná, a evangelia apokryfní, ohledně nichž se církev zpravidla tváří, jako kdyby ani neexistovala.

A to je přece to správné řešení.

Svatí novopečenci po vzoru biskupa Ireneje či intuitivně bez takového vzoru rozdělili diplomové, rigorózní a jiné práce na ty oficiální (zejména ty svoje), na čemž nic nemění ani to, že některé jsou sice oficiálně dokonalé, ale přesto radši supertajné (jako ty páně ministrovy), a na diplomky apokryfní, disertace apokryfní, apokryfní rigorózní práce atd.

A ohledně apokryfních textů je přece třeba se tvářit, jako kdyby ani neexistovaly.

« Zpět