Apokryfní osvědčení

V tom, že se budeme tvářit, že něco neexistuje, neboli že to je apokryfní, může být řešení úplně všeho.

Proslýchá se, že právě před týdnem jedna nejmenovaná paní komisní přesvědčovala pana školského ministra, že jeho rezort nemá vlastně žádné pořádné problémy, takže by bylo vhodné si jich co nejvíc přidělat, například přezkoumáním rozhodnutí jeho předchůdce, které (i který) jí naprosto nestravitelně leží v žaludku, o prodloužení akreditace plzeňských práv až do doby, kdy ona bude spolehlivě a nevratně v bezedném propadlišti dějin a propasti hlubokého zapomnění.

Zákon to sice, naprosto nemoudře, dovoluje (podle ustanovení § 96 odst. 1 správního řádu) jen do dvou měsíců (a pan předcházející ministr zcela negalantně vmetl paní komisní do tváře její nezákonnosti a zcela zásadní svévoli a pochybení už 9.března), takže podle obyčejného kalendáře lhůta je prostě pryč a, jak ví každý i začínající právník, už to prostě udělat nejde.

Ale kdyby se v některém rozpočtu našel nějaký drobný milion či dva na kávu pro pana nespravedlnostního náměstka, určitě by při jejím inspirujícím popíjení na něco geniálního přišel.

Konec konců už pod univerzitním č.j. R-377–10 přece vymyslel, že 126 dnů je zhruba 0,1 roku. Mylně jsme z toho dovozovali, že rok má podle něj 42 měsíců (42×30 je totiž stejně jako 126×10), ale co kdyby měl i rok čísla jednacího R-377–10 jen pouhých dvanáct měsíců? Pak by ovšem ony dva měsíce měly 210 dnů a od 9.března by tudíž uplynuly až 9.října. A času by bylo hned habaděj.

Jenže, kdo ví, co se může vyskytnout, v tak krátkém termínu (do října) by se to při typické náměstkovské produktivitě práce určitě nestihlo, takže je lépe mít času neomezeně.

I k tomu se ovšem dá snadno dospět, protože podle pana náměstka je přece dočista všechno osvědčení. I když zákon o vysokých školách neochvějně a výslovně stanovil (v § 57 i jinde), že vysokoškolský diplom není osvědčení, ale rozhodnutí ve formě dokladu, pan náměstek přece moudře setrval na nesmírně originálním názoru, že diplom stejně osvědčení je.

Když může být osvědčením vysokoškolský diplom, ačkoli zákon praví, že není, proč by nemohlo být osvědčením i cokoli jiného, o čem zákon taky stanoví, že to osvědčením není, případně o tom nestanoví vůbec nic, protože předpokládá, že to každý pozná?

Odsuzující rozsudek? Typické osvědčení. Stavební povolení? Určitě nic jiného než osvědčení. Rozhodnutí o akreditaci? Co by to mohlo být jiného než osvědčení? Vysokoškolský zákon? Dekreta Břetislavova? Zlatá bula sicilská? Určitě opět zcela typická osvědčení.

Pan náměstek sice svého času vykládal, že osvědčení lze zrušit kdykoli, klidně třeba i za tisíc let. Ale je s tím práce.

Po vzoru apokryfních evangelií (evangelií, jež nebyla za časů svatého Ireneje uznána za oficiální, a tudíž se na ně hledí, jako kdyby vůbec neexistovala) zavedla kdysi svatá komisně-exministerská parta apokryfní diplomky, disertace, rigorózní práce a posudky na ně, takže ačkoli jich byla plná knihovna, tvářili se, že nikde nejsou, ba dokonce, že snad ani neexistují (jak jsem si dovolil skromně připomenout už včera).

Co kdyby se tedy zavedla apokryfní osvědčení?

Pan náměstek by nemusel nic psát a mohl by inkasovat rovnou, dokud ve veřejné kase ještě něco zbývá.

Paní komisní by se nemusela ohlížet na zákon a pravomocná rozhodnutí. Stejně se na ně sice nikdy a ze zásady neohlíží, ale takhle by to mohla ještě lépe zdůvodnit.

Tak mě ale napadá, jestli vlastně ona svatá parta nezavedla spíš apokryfní rozum?

« Zpět