Cechovní

Známe to všichni: neber úplatky, neber úplatky, nebo se zblázníš. Ale také: každá moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně. Není přitom nad korupčnější faktory, nežli je moc a nedostatek: není důvod korumpovat někoho, kdo nemá moc, pokud možno absolutní, aby nám dal něco, do lze získat i jinak. Už jsem se zmiňoval o tom, že jen opravdu hodně duševně postižený člověk by dnes masivně uplácel zelináře, aby sehnal nějaké banány

Zkuste si ovšem představit nějakou vrchní zelinářskou radu, jež by směla rozhodovat nejen o tom, kdo bude zelinářem, ale i o tom, kdo smí jakou zeleninu kupovat a proč (zdůvodnění je třeba předkládat v trojím vyhotovení). Zkuste si klidně představit nějakou vrchní automechanickou radu (která bude rozhodovat například o tom, jaké značky aut se smějí opravovat) nebo třeba vrchní radu obuvnickou (jež bude rozhodovat mimo jiné o tom, jaké boty se smí nosit, a to nejlépe při přísném dodržování staletých tradic). Kdyby komunisté vládli na Sahaře, pravil kdysi Winston Churchill, který ideály naší paní komisní rozhodně nesdílel, byl by rázem nedostatkový písek na příděl.

Ve středověku (do něhož nás možná vrátí zajímavý soupis, či spíše opis, feudálních paragrafů, překvapivě nazývaný nový, moderní občanský zákoník) na to měli cechy.

Zhruba od 13. století fungoval totiž po Evropě cechovní systém, který se postupně vypracoval, jak se praví v encyklopediích, na těžkopádný a nekonkurenční systém, podporující korupci a naopak potlačující jakékoli inovace a tvůrčí myšlení, brzdící tudíž nejen konkurenci a konkurenceschop­nost, ale časem vlastně jakýkoli pokrok (změna jakéhokoli postupu nebyla možná bez schválení cechem).

Nemluvím samozřejmě o profesních komorách (tedy o samosprávě členů určitých profesí a povolání), ale o cechovním systému, který autoritativně konzervoval zcela nesmyslné dávné regulace, vylučoval konkurenci a vytvářel přímo pohádkové korupční prostředí.

Jak že nám to říká paní komisní? Že její občanská komise vydává moudra, od kterých se nesmí nikdo odchýlit? Že ministr školství je zločinec, protože porušil zákon zavedené praxe? Že je nezávislá na právu, rozumu a čemkoli dalším? Že veřejným zájmem jsou zhrzené pocity členů její komise, což vyjádřili zejména tím, že se nepodepsali pod text, jímž obtěžuje pana nejvyššího státního zástupce? „Osobní pocity mnoha lidí, kteří se na procesu…akreditace podílí, se nemusí jevit jako veřejný zájem,“ napsala přece paní komisní, „je ovšem třeba vzít v úvahu, že jde mnohdy (?) o práci dobrovolnou a činěnou na základě důvěry…pokud je tato důvěra devalvována, je to jednání, které ohrožuje veřejný zájem…“ Neboli: osobní pocity lidí, kteří se na procesu akreditace podílí, se sice nemusí jevit jako veřejný zájem, ale přesto jím jsou.

Vy přece nemusíte zničit všechny ty dobré lidi, upozorňuje se v jednom známém románu. No, ale my chceme, odpovídají tamtéž ledoví obři se stejnou dávkou hlubokého citu, jako kdyby jejich akreditačně osobní pocity byly veřejným zájmem.

Jak že se to praví v jednom nesmrtelném filmu? Tvárnice nebrat, zuby nechat (po nabídce na vytrhání zubů zdarma): úplatek protislužbou.

Jak že to pravila paní komisní dokonce v televizi, tuším už ve čtvrtek (kdo by si to pamatoval, když ona praví neustále něco, poslušna Tolstého hluboké myšlenky, že nejvíc mluví ti, kdo mají nejméně co říci)? Akreditaci za změnu názvu (z fakulty na ústav)?

Kromě toho, že naléhavě řešila, co by se mělo dělat, kdyby pan ministr akreditaci plzeňských práv neprodloužil (což ovšem už před dvěma týdny udělal), téměř v přímém přenosu nabízela akreditaci za změnu názvu fakulty na ústav (že by snad něco podobného jako trhání zubů zdarma?). Téměř v přímém přenosu?

« Zpět