Cechovní resumé

Paní komisní nám s jarem vysvětlila, že její pocity nejenže vždy byly a pořád jsou veřejným zájmem, který byl rozhodnutím ministra školství porušen („Osobní pocity mnoha lidí, kteří se na procesu…akreditace podílí, se nemusí jevit jako veřejný zájem,“ napsala přece, „je ovšem třeba vzít v úvahu, že jde mnohdy o práci dobrovolnou a činěnou na základě důvěry…pokud je tato důvěra devalvována, je to jednání, které ohrožuje veřejný zájem…“), ale navíc, že vždy byla a je totálně podjatá.

Jednak nám tedy sdělila, že osobní pocity lidí, kteří se na procesu akreditace podílí, se sice nemusí jevit jako veřejný zájem, ale přesto jím jsou. Krom toho nám sdělila (opět v podnětu k podání žaloby veřejném zájmu z letošního 19.března), a to na čtyřech řádcích prvního odstavce hned dvakrát, že „Akreditační komise jako celek, jakožto orgán veřejné moci zřízený zákonem, nemá k takovému kroku zákonné zmocnění…a Akreditační komise k takovému kroku zákonné zmocnění nepochybně nemá,“ ale ona a další členové (zejména ti nepodepsaní?) to tak nenechají. Stylizovala se tedy do role soudce, který píše nadřízenému odvolacímu soudu, že má jako občan naléhavý právní zájem na tom, aby odvolací soud nějak rozhodl. V právní řeči se takový zájem nazývá podjatost, a pokud se někde vyskytne, znamená, že v právním státě se už podjatá úřední osoba nesmí k případu ani přiblížit.

Takové prohlášení je veliký pokrok, zatím paní komisní komisně tvrdila, že podjatá není, jen plzeňská práva opravdu nesnáší. Možná však, že chyba byla na straně učitelů a studentů, protože používali obtížně srozumitelný pojem podjatosti, zatímco měli použít paní komisní ideově bližšího termínu predvzjatyj, samozřejmě psaného azbukou, neboť při kontaktu s kýmkoli je třeba využívat jeho vzdělání, především vysokoškolského (a tím je v případě paní komisní přece ruština, jež jí dokonale vybavila k chápání všech problémů moderního světa, samozřejmě z hlediska vědeckého, jak také jinak, komunismu, přičemž vědecký komunismus byl, a vlastně je, synonymem pro marxistickou politologii).

Zmínil jsem se, že oproti původnímu správnímu řízení pokud by, nedej Bože, byla žaloba ve veřejném zájmu, neboli zájmu paní komisní, podána (neboli pokud by bylo zraněné ego jedné, byť veřejné, dámy povýšeno nad právo na vzdělání tisíců studentů), může být podle § 34 odst. 1 soudního řádu správního zúčastněných osob mnohem víc (například určitě všichni studenti právnické fakulty v Plzni). Možná by jich však bylo mnohem, mnohem víc. Protože ve světě elektronických informací se objevují informace a analýzy o projektech Západočeské Univerzity vázaných na počet univerzitních studentů převyšující dvacet tisíc: ohrožení těchto projektů by znamenalo další tisíce a tisíce zúčastněných osob.

Je také otázkou, jak samotný podnět vykládat. Protože se nad ním paní komisní i nepodepsaní členové komise určitě hluboce zamýšleli, nenapsali do něj jistě žádné nesmysly. Pokud tedy formulovali základní princip (str. 6, odstavec třetí), že „míra nerespektování závěrů komise je přímo úměrná její nezávislosti,“ pak to nejspíš znamená, že si hodlají vynutit absolutní nezájem okolního světa (laicky jsem měl za to, že okolní svět už dávno nezajímají, takže moc nechápu, proč potřebují pana nejvyššího státního zástupce k tomu, aby se o ně už nikdo nikdy nezajímal?).

Nebo jde také o mlčky učiněný podnět ke zrušení všech akreditací těch studijních programů, kde je méně profesorů a docentů, nežli na plzeňské právnické fakultě (namátkou: na olomouckých právech jich je polovina, na plzeňské filozofii zhruba sedmnáctina, 1,5 docenta či profesora na každý z jejich osmi studijních programů)?

Kdo ví?

« Zpět