Circulus vitiosus

Ministři školství v posledních letech procházejí zvláštním bludným kruhem (circulus vitiosus), anebo spíše kruhem začarovaným.

Ještě za poslední úřednické vlády paní ministryně školství nejprve celkem věřila paní komisní šéfové (což bylo maličko s podivem, když první a hlavní nešvar plzeňských práv paní komisní viděla v uznávání ukrajinského vzdělání za rovnocenné, ač bylo za rovnocenné uznáno vyhláškou č. 249/2009 Sb., kterou podepsala právě paní ministryně; jenže kdo si má pamatovat, co kdy podepsal). Na sklonku funkčního období již tehdejší ministři hovořili o paní komisní (ačkoli jinak už o ní nechtěli ani slyšet) výstižně a pravdivě jako o osobě usilující o návrat totalitních pořádků nejen do školství.

Bývalý pan ministr školství ji hned na počátku svého působení navrhl znovu do její všemocné občanské komise, jež je podle ní nezávislá nejen na zdravém rozumu, ale i na zákonech (nad čímž se podivil dokonce i odrodilý plzeňský profesor, se kterým se jí jinak dobře pilo). Záhy však (řeklo by se pozdě, ale přece, jenže to ve skutečnosti bylo sice přece, ale pozdě) přišel na to, že si počíná jako rozzuřená dělnice v politických procesech z padesátých let, odsuzující nevinné podle stranického pokynu a stranického tisku, a následně již jen upozorňoval na to, jak stále znovu selhala, ba dokonce i bez „se.“

Pan premiér musel posléze také zkonstatovat, že zmíněná čelná česká marxistka rozhoduje o akreditacích podle pocitů a známostí a učinila díky tomu akreditační proces jedním z nejslabších míst našeho vysokého školství.

Oproti počátečním omylům si tak zatím postupně všichni ověřili univerzální platnost již zmiňovaného Coblitzova pravidla, jež říká, že komise dokáže přijmout rozhodnutí, které je ještě pitomější, než kterýkoli z jejích členů. Už jsem se ovšem zmínil, že to se mi ovšem s ohledem na velikou moudrost paní komisní předsedkyně rozhodně nezdálo možné, a musím říci (napsat), že se mi to pořád možné nezdá, ba dokonce se mi to zdá možné ještě daleko méně než kdykoli dřív.

Nynější pan ministr je ovšem na rozdíl od všech, o nichž jsem tu dnes už psal, politolog, takže můžeme stále věřit, že si zmíněný bludný či začarovaný kruh ušetří, a hlavně, že ho ušetří vysokému školství.

Mohli bychom proto doufat, že ho přece jen neuchvátí zásadní kriteria pro přiznání akreditace, ba dokonce i pro mediální pochvalu, jež prozradil jeho ministerský kolega na You Tube („Dohoda s Dvořákovou“), totiž, že akreditace se přiznává těm školám, které zvolí do svého vedení profesory, se kterými se jí dobře pije.

Můžeme doufat, že ho neuchvátí skvělé protikorupční počty, podle nich nejen 13 (docentů a profesorů na olomouckých právech), ale i 1,5 (docentů a profesorů na bezproblémově akreditovaném filozofickém studijním programu) je víc, nežli prožluklých 25 (akreditačně uznatelných docentů a profesorů na neméně prožluklých plzeňských právech).

Samozřejmě chápeme, že tak důležité starší dámě se nesmí odporovat ve všem.

Dovolujeme si proto zdvořile doporučit, aby bylo pokud možno absolutně respektováno skvělé pravidlo, jež pregnantně formulovala v podnětu, jímž v březnu obtěžovala nejvyššího státního zástupce jménem nepodepsaných členů komise (strana 6, třetí odstavec shora) a jež moudře zní: „Míra nerespektování závěrů komise je totiž přímo úměrná míře nezávislosti Akreditační komise.“ Tudy cesta vede!

« Zpět