Co by bylo, kdyby

Kdo rád čte knihy, ví, že dlouhodobě je v módě téma alternativní historie: co by bylo, kdyby Hitler vyhrál válku, co by bylo, kdyby za války přistály bojovné ještěrky, prostě co by bylo kdyby. Jak se zdá, zejména díky paní komisní, dosahujeme zcela nové žánrové pestrosti tvorbou alternativní přítomnosti. Na senátní půdě se totiž rozvlekle rozvykládala o tom, co by bylo, kdyby akreditace plzeňským právům nebyla prodloužena, jak o to moc a moc stála, kdyby soud rozhodnutí o prodloužení akreditace zrušil (tedy kdyby byla napřed podána žaloba, kterou by ona moc ráda podala, ale nemůže), prostě: co by bylo kdyby.

Je otázka, zda cílem bylo nevypadat jako zavilá požíračka akademických svobod (neboli nevypadat, jako dosud), nebo zda cílem bylo objevit se na obrazovce i za cenu, že bude vypadat tak, jak vypadala (neboli jako čelná česká marxistka, ve volném čase rozhořčený občan, požírač akademických svobod), nebo něco docela jiného, co normální člověk nemůže pochopit.

Normálním je zde samozřejmě míněn člověk běžný, který není rozpolcen na předsedkyni jedné občanské komise a politoložku oním specifickým rozpolcením, jemuž se říká mešuge (mešuge je oficiální překlad pro rozdvojení či vícenásobné dělení osobnosti do jazyka hebrejského).

Pro jistotu si připomeňme, že na samém konci onoho dílem nepodepsaného podání adresovaného panu nejvyššímu státnímu zástupci se mu s laskavostí hladové šelmy předkládá, aby zvážil, zda nenavrhne soudu, aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Soudní řád správní skutečně v § 73 odst. 2 připouští, aby soud na návrh žalobce přiznal žalobě odkladný účinek, jestliže by právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, nežli jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.

V tomto směru ovšem máme uklidňující kliku. Nejvyšší státní zástupce nejí, nespí, nepije a nikdy nechodí na záchod. Nemá právo ani na život, ani na zdraví, ani nebude mít podle nového občanského zákoníku soudně vymahatelné právo na štěstí.

Ne že bych si snad dovolil tvrdit, že pan doktor, jehož svého času laskavý kmotříček schválil panu ministru kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti hned na první schůzce (jak o tom obšírně referovala média) nikdy nechodí na záchod, nejí a nepije, já to totiž nevím (soudím však, že to tak nejspíš nebude, ačkoli někteří ezotericky naladění budhisté to prý zvládají).

Já to tvrdím jen o nejvyšším státním zástupci. Nejvyšší státní zástupce totiž není člověk, ale úřad (který ovšem člověk zastává, a doufejme za plzeňské studenty, že tento úřad zastává člověk moudrý a lidský, který se umí vyhnout manipulacím ze strany všelijakých kmotrů, ba i kmoter).

Nejvyšší státní zástupce nemá žádná práva (žádný úřad nemá žádná práva), má jenom kompetence. Nebo si snad myslíte, že živnostenský úřad má rád tlačenku? Nebo že Česká národní banka chodí čurat ke plotu?

A protože úřad má jen kompetence a nemá žádná práva, už vůbec ne subjektivní, nemůže být jeho právům způsobena žádná újma.

Chápu, že rozdíl mezi úřadem a člověkem je příliš subtilní, než aby ho mohl pochopit někdo vybavený hlavně třídní nenávistí, případně ruštinou, či nějaký ten jeho doktor Nespravedlnost ze studentské frašky, ale prostě to tak je.

« Zpět