Čtvrteční ex

Horký květnový čtvrtek nám přinesl zprávy opravdu všelijaké.

Tak třeba exřidič (tento podivuhodný a inspirující termín vymyslela některá média) byl propuštěn z vězení, zatímco školské ministerstvo rozhodlo (nepravomocně) o tom, že plzeňská práva nemohou přijímat studenty do prvního ročníku.

Protože se nikdo dostatečně zlý k této události nevyjádřil, přinesla některá média chvályhodně alespoň fotografie, na nichž plzeňští studenti zcela trestuhodně zesměšnili paní komisní předsedkyni tím, že zcela bezostyšně a k nezměrnému veselí celého zlomyslného národa veřejně a doslovně citovali její slavná vyjádření, k čemuž přidali i neméně doslovné citace jejího doktora Nespravedlnosti.

Samozřejmě, jde jen o nepravomocné, a tudíž právně zcela nezávazné rozhodnutí.

To plyne z několika důležitých okolností: za prvé bylo vydáno kdesi v Praze, nikoli v západočeské metropoli, a za druhé je za několik málo drobných milionů korun nepsal pan nespravedlnostní náměstek, který proslul tím, že v jeho přítomnosti mizí ze zákonů paragrafy (zejména ty, jež se mu nehodí), takže mohl směle psát do svých usnesení, jež nechával školní poštou rozesílat po širém světě (dali mu sice asi dva miliony, tedy tak na kávu, jak tehdy pravil jeho nynější i tehdejší ministerský šéf, ale už mu lakotně nepřidali na poštovné), že proti nim není odvolání přípustné (zatímco správní řád v § 76 odst. 5 trapně pohuhlával, že proti usnesení se může ten, komu je doručeno, vždy odvolat).

Právními aspekty tohoto posledního úředního počinu (rozhodnutí nejmenovaného školského ministerstva) se ovšem budeme zabývat radši až příští týden a současně si ten příští týden napíšeme, proč právě až příští týden.

Podstatné ovšem je, že po výměně na ministerských postech se návrat k normálu výrazně prohloubil, zrychlil a zintenzivnil, což jistě nikdo nezpochybní, neboť tato slova jsou (či spíše byla) psána již v (ne)slavných dokumentech o poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, neboli v dokumentech normalizačních, kdy byla snaha o socialismus s lidskou tváří vypráskána i s těmi, kdo se o to snažili (pro správné čelné marxisty je totiž lidskost čímsi zcela nepřijatelným, o lidské tváři ani nemluvě).

Protože čelní čeští marxisté i marxistky (za jakou pan premiér před několika týdny uznal třeba i naši paní komisní) vždy ctili poučení z krizového vývoje, musíme nutně předpokládat nesmírnou radost všech exslušných lidí z postupného návratu k normalizaci.

Pokud by zase začalo platit, co paní komisní moudře a ve vrcholném a nezpochybnitelném svém veřejném vlastním zájmu praví, bylo by asi třeba v zájmu budoucích akreditací, udílených (jak odhalil právě i pan premiér) výhradně podle pocitů a známostí (podle čeho jiného by se to taky stihlo za ty tři ubohé minuty, jež na to paní komisní podle analýzy vysoké školy, na níž sama působí, má), přece jen vědecky prozkoumat některé akreditační zákonitosti.

Je to opravdu tak, že agenti StB se přičinili o odhalování lotrů placených imperialisty, neboli nepochybných korupčníků? Je to opravdu tak, že se proto agent StB, který se maskuje za docenta či profesora, počítá nejméně za třináct docentů a profesorů, kteří agenty nebyli? Potom by díky agentu Vilémovi, vhodně maskovanému za olomouckého profesora, měla olomoucká práva mnohem víc profesorů a docentů (dvanáct plus agent) než plzeňská (jen pouhých 25 docentů a profesorů).

Nebo je to prostě tak, že co praví příslušník bojového předvoje dělnické třídy, má prostě vždy absolutní převahu nad hlasem obyčejných občanů, i kdyby to náhodou byla pitomost? Proslovy mnoha čelných marxistů z naší minulosti nám napovídají, že takhle by to opravdu být mohlo: hlásali totální blbosti a národ se musel tvářit, že je to pravda.

Abychom si připomněli aspoň některý z výroků exslušných lidí, tak třeba pan Jakeš tehdy hlásal, že v případě politické potřeby zákon musíme nechat být a rozhodovat podle politických zájmů.

Naše komise je nezávislá na zákonu, podle správního řádu postupovat nemusí, hlásá paní komisní dodnes a k smrti tím vyděsila nejen normální lidi, ale dokonce i odrodilého profesora, za jehož zvolení nabízela korektně a transparentně bezproblémovou akreditaci (jak prozradil i pan ministr nespravedlnosti na You Tube: „Dohoda s Dvořákovou“).

Prostě krásná, vzorová, standardní normalizace.

« Zpět