Cukrátka současnosti

Nová doba nám přináší, na rozdíl od středověku, úplně novodobá cukrátka.

Předpokládejme krajně nepravděpodobnou věc, že by se našel někdo tak pošetilý, že by obětoval několik let svého života, aby si dobrovolně a ještě k tomu pozorně přečetl nový občanský zákoník. Samozřejmě existují mnohem zábavnější a zajímavější možnosti, jak promarnit roky života, navíc aspoň trošku tvůrčím způsobem, například počítat od jedné do šedesáti milionů, ale předpokládejme, že by se prostě někdo takový vyskytl.

Kdo by si však po přečtení nového občanského zákoníku myslel, že se jím zcela vracíme do temného středověku, hrubě by se mýlil. V mnoha směrech (o kterých se v novém občanském zákoníku nepíše) jsme totiž temný středověk mohutně překonali a naši světlou současnost nelze s jeho tmářstvím vůbec srovnávat. Realita nám nabízí cukrátko současnosti.

Už jsem kdysi počátkem roku připomínal, jak svatý Václav ještě jako světský kníže, tedy zaživa, posílal do ciziny (konkrétně do Saska) ročně stodvacet českých volů. Tyhle zlaté středověké časy sice máme bohužel už taky za sebou, ale to jsem tentokrát na mysli neměl.

Dbáme o to, aby se naši poddaní nemuseli doprošovat milodaru vzdělání, napsal však například svého jistě temného (protože středověkého) času třeba takový Karel IV.

Stejně jako si teď necháváme voly doma v Čechách, i s tímto feudálním nešvarem se ovšem současnost zcela nekompromisně vypořádala.

Jen ať si klidně škemrají, prohlašuje dnes čelná česká marxistka (jak ji uznale ocenil náš pan premiér), neboť marxisté vždy stáli v čele boje proti tmářství demokracie či lidskosti, i proti jiným překonaným nesmyslům, a rozhoduje o možnosti vzdělání v duchu nejlepších a nejslavnějších marxistických tradic, neboli podle pocitů a známostí (jak uznale ocenil opět náš pan premiér, ve stejném rozhovoru pro Lidové noviny).

Co škemrají, ať si klidně přivedou profesorů a docentů kolik chtějí, a já jim akreditaci stejně nedám, prohlásila přece ona komisní dáma dokonce kdesi v televizi, což by se v temném středověku stát rozhodně nemohlo. Sice taky trošku proto, že tam tenkrát neměli televizi, ale hlavně proto, že páni rytíři si zcela nesmyslně hráli na rytířskost, odvahu nebo čest. Na něco podobného si moderní paní komisní samozřejmě nehraje.

A kromě toho velice dobře ví, že úplně nejhorší ze všeho nejsou snad ani trpaslíci (jak se mylně domnívá Děd Vševěd v cimrmanovské hře), ale studenti plzeňských práv, zatímco úplně nejlepší ze všeho je prevence.

Když se totalitní režim v roce 1950 rozhodl zavést poprvé a naposledy v dějinách naší země poměrně ostudnou a nedemokratickou praxi odebírání akademických titulů, spojil tento krutý postih s tím, že dotyčný je prohnilý intelektuál prolezlý nepřátelstvím ke komunistickému zřízení.

A není snad drtivá většina studentů plzeňských práv právě taková?

Nač ovšem škudlit miliony pro všelijaké náměstky, kteří by se za ně propůjčili i dnes k podobným odebíračským aktivitám, když je paní komisní ve vedení institucí, jež slouží k jejich rozdělování, přece může rozdělit daleko výhodněji?

Nač komplikovaně a hrubě nezákonně odebírat tituly, když stejně hrubě nezákonně lze činit kroky k tomu, aby je studenti plzeňských práv vůbec nedostali?

Už 4. února proto v Parlamentních listech prorokovala, že plzeňská práva nemůže nic zachránit.

A její proroctví se, jak dobře víme, plní s neúprosnou přesností. Komunismus například v Americe přece zvítězil na celé čáře (jak s genialitou sobě vlastní prorokovala už před více než dvaceti roky).

Některá dávná moudra jsou prostě dávno překonaná, jiná však platí pořád. Například bude asi věčně platit, že rozhodně není třeba lidi podezírat ze zlých úmyslů tam, kde lze jejich počínání vysvětlit prostou debilitou.

« Zpět