yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Jistě by titulek měl znít obráceně, známé rčení je přesně naopak, slibem nezarmoutíš. Já ovšem vycházím z vlastní hořké zkušenosti. Jsem nejen zarmoucen, jsem dokonce pobouřen a jistě bych mohl použít, a v duchu jsem i použil, daleko silnější výrazy, které, jak si vnímavý čtenář domyslí, nelze z výchovných důvodů zveřejnit.
Prvoplánově to tak nevypadá, ale po původním masivním pomluvení v goebelsovském stylu (první lež musí být hodně nehorázná, aby byla dost úderná) jsou vlastně zprávy o plzeňských právech jen dobré. Pod různými plytkými záminkami zjišťujeme, jak z pomluv opadávají další a další vrstvy jako z veliké mediální cibule.
Když někdo slibuje, že jakmile se stane vládcem, hodí křesťany lvům, obvykle si rychle získá pomíjivou oblibu a možná i (naštěstí také pomíjející) hlasy těch, kdo rádi přihlížejí mlaskavému požírání svých bližních. Už jsem napsal, že žádný problém nenastává, když je požíraný náhodou nevinný, například nejenže nezapálil Řím, ale třeba vůbec není křesťan. Lev podle chuti křesťana zpravidla stejně nerozezná a divákovi je to srdečně jedno, hlavně, že vůbec někoho žerou, v lepším (či horším?) případě, hlavně když žerou někoho jiného. Problém nastane, když ti, kdo naslibovali předhazování křesťanů lvům, či jiné lákavé popravy, kromě toho, že nemají žádné křesťany, nemají ani žádné lvy.
Už jsem se opravdu bál. Hodně bál. Podléhal jsem chmurné nevíře a malověrně jsem si myslel, že snad i lidská blbost má nějaké hranice. Můžete však být dokonale klidní: opravdu je nemá, je nekonečná.
Navzdory stále málo přívětivému počasí je celkem příjemně: pusto a prázdno se z hlav nejvytrvalejších křiklounů zvolna stěhuje na mediální stránky. O Plzni se dnes píše už jen v souvislosti s údajnými aktivitami tak zvaných velrybářů (bohatých bossů), řídících (že by harpunami?) údajně stranickou práci na Ústecku, Plzeňsku a v jižních Čechách. Novopečený stranický (velrybářsky řízený?) pan děkan už nevzbudí pozornost médií ani sebeusilovnějším lezením pod skříň, protože žurnalisté dnes dobře vědí, že pod ní kromě prachu nic není (ledaže by tam lstivě nasoukal svou vlastní práci, po které některá média tak dlouho marně touží), a utajovaný trezor už vůbec ne.
Fraška s plzeňskou variací na téma: „obušku z pytle ven“ a „obušku zpátky do pytle,“ neboli poměrně nenáročná dětská (nebo snad jen dětinská?) hra na „dopise, hups do schránky“ a „dopise, mazej ven,“ naštěstí dnes nepokračuje a nekazí tak normálním lidem posmutnělou náladu chmurného dne ještě víc.