Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
T

yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.

Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.

 

Doktor Kindl a 17. Listopad 1989

Pana doktora práv Kindla jsem poznal v průběhu roku 1988, tedy někdy před 21 lety. Tehdy jsme společně s kolegy zakládali nezávislou iniciativu Klub právní podpory. K efektivnímu fungování nám chybělo to podstatné, tedy právníci. Odvážní právníci ochotni riskovat možný postih ze strany komunistického režimu a jeho tajné policie. Právníci, kteří by nám pomohli používat komunistické právo proti komunistickému režimu. Možná naivní snaha, která měla občas úspěch.

Klub právní podpory radil lidem postiženým různým způsobem komunistickými represivními orgány, zveřejňoval své Zprávy o porušení zákonnosti, nejčastěji prostřednictvím Východoevropské informační agentury a vysílání Hlasu Ameriky, díky ochotě a podpoře jejího vídeňského zpravodaje Ivana Medka. Doktor práv a zaměstnanec Československé akademie věd Milan Kindl patřil mezi těch pár lidí ochotných riskovat represe. A v tehdejší právnické obci jich opravdu moc nebylo. Scházeli jsme se konspirativně, já tehdy už neměl co riskovat, on naopak riskoval. Ztrátu zaměstnání, budoucnost svého syna, vězení. Šel do toho. Radil hlavně mladým lidem, vysvětloval, jaká mají práva, když jsou zadržení Státní bezpečností, koncipoval stížnosti na postup agilních příslušníků Sboru národní bezpečnosti, dělal prostě to, co by měli v normální společnosti dělat advokáti. Ti to ovšem v drtivé většině tehdy nedělali. Protože se báli. Milan Kindl se možná bál taky, ale přesto do toho šel. Dodnes o tom mlčí. Je holt takový, jiní by se dávno byli v prsa a poukazovali na svou statečnost.

Dvacet let od 17. listopadu 1989 mám v hlavě zřetelnou vzpomínku na tehdejší dobu. Po brutálním zásahu, tuším 20., nebo 21. listopadu vydal tehdejší komunistický Generální prokurátor České socialistické republiky prohlášení, které mělo uklidnit a hlavně ovlivnit veřejnost. Sliboval v něm, že on a jeho generální prokuratura opravdu prošetří brutální zásah a to podle zásady padni komu padni.

A byl to právě Milan Kindl, který se svoji právnickou erudicí bleskově reagoval a upozornil na to, že prohlášení generálního prokurátora České socialistické republiky je od začátku do konce lživé. Republiková prokuratura totiž vůbec podle platných zákonů neměla jakoukoli kompetenci prošetřovat činnost ozbrojených a bezpečnostních složek. To mohla pouze prokuratura federální, respektive vojenská. Na základě právní analýzy doktora Kindla jsme tehdy založili Nezávislou vyšetřovací komisi, která se jako první začala systematicky zásahem na Národní třídě zabývat. Do budovy Pedagogické fakulty UK v ulici Magdaleny Rettigové, kde jsme sídlili a soustředovali výpovědi stovek zbitých mladých lidí často chodil a pomáhal.

V té době jsem udělal jednu z mnoha svých chyb. Při zasedání Studentského stávkového výboru v divadle Disk jsem vystoupil s požadavkem na vytvoření parlamentní vyšetřovací komise a rovnou do ní navrhl dva právníky. Dnešního ombudsmana Otakara Motejla a jistého Josefa Danisze, kterého nám dříve doporučill člen Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) Petr Uhl. Doktor Motejl se v komisi moc nepředvedl a na doktora Danisze za pár měsíců prasklo, že je dokonce placeným agentem Státní bezpečnosti s krycím jménem Anna. Měl jsem navrhnout Milana Kindla. Vícekrát jsem si to vyčítal.

V současnosti je Milan Kindl lovnou zvěří. K honu ze své Aurory vystřelila paní, která v době o které zde píšu, podporovala marxisticko-leninské, či castrovské teroristy v Latinské Americe. Paní, které se před dvaceti lety díky pádu komunismu hroutil svět. Dnes rozhoduje o tom, jak vypadají České vysoké školy. Na jejím palci, na tom zda jej dá nahoru, či dolů záleží, která vysoká škola bude, či nebude existovat. A svět se hroutí Milanu Kindlovi.

Media si našla svoji bílou bránu, paní předsedkyni Akreditační komise ministerstva školství Dvořákovou a střílí jeden podpásový šíp za druhým po údajné černé vráně, docentu Kindlovi. Že jejich bílá vrána je ve skutečnosti nejméně šedivá, podle mne ovšem černá jak havran, pochopí až časem. Tak to prostě chodí. Stádnost, stupidita a hloupost má u většiny lidí pořád převahu. Opravdu divná doba.

Lubor Kohout

Autor je bývalý novinář, signatář Charty 77, zakladatel a mluvčí Klubu právní podpory a Nezávislé vyšetřovací komise

« Zpět

webdesign and programning
IDEAS DESIGN