Houbová

Svého času by jistě každý správný voják položil život, aby byl pochválen před rozvinutou zástavou. Současnost bohužel vyžaduje oběti ještě větší, za tyto krutější oběti však nabízí odměnu vpravdě pohádkovou.

Známe ostatně celou přehršel pohádkových bytostí, od brouka Pytlíka přes Hejkala či Ježibabu až ke zlaté rybce. Kdopak asi tak ze všech těch, jimž na těmto stránkách věnujeme laskavou pozornost, některou z takových pohádkových bytostí připomíná nejvíc?

Dovoluji si předeslat, že máme na mysli toliko milé a laskavé pohádkové bytosti, takže samozřejmě vylučujeme všechny postsovětské ježibaby, ale například i japonské vodníky (na rozdíl od vodníků tuzemských, kteří mohou být případně i hodní, japonští vodníci takoví zásadně nejsou). I kdyby Vám snad někdo z našich milých objektů, ať již pan ministr nespravedlnosti, někdo z jeho nohsledů, paní komisní a další, hm, vlastně další už nejsou, sebenutkavěji připomínal postsovětskou ježibabu nebo japonského vodníka, jste docela vedle. Navzdory proslavené obratnosti pana ministra při sepisování opožděných kárných žalob, nebo uplatňování nároků na miliardy zaběhlé do Švýcar jste tentokrát opravdu vedle i s broukem Pytlíkem.

Už po tolikáté mi nezbývá, nežli doporučit Vaší laskavé pozornosti páně ministrův projev na You Tube (k nalezení pod názvem „Dohoda s Dvořákovou“). Když se potom zahledíte na fotografii u úvahy Ilustrovaná II, snadno pochopíte, kdo ze zobrazených je typická zlatá rybka, anebo, chcete-li zůstat i na jaře u Mrazíka, typický Dědeček Hříbeček.

Není přitom třeba složitě bádat, kdo ze zobrazených má houbovitější charakter, hlavu či či páteř, nebo čí úsměv je nápadně podobný kapřímu. Ne, stačí se zaposlouchat do libozvučného mumlání páně ministrova, jak, ovšem překvapivě s typicky kapří intonací, informuje, že bude-li zvolen ten správný děkan, bude plzeňským právům udělena magisterská akreditace, ale nejen to, bude poskytnuta i možnost konat rigorózní zkoušky, a co víc, fakulta bude pochválena, sice ještě ne před rozvinutou rudou zástavou, ale zatím aspoň v médiích. Tak to pan ministr nespravedlnosti „dohodl s Dvořákovou,“ jak sám praví. Kdo je oním správným děkanem je také jasné: je to pán, se kterým se paní komisní dobře pije, přesněji starší z oněch pánů.

Konečně tedy víme, kdo je ta správná ryba, případně ten správný dědeček Hříbeček. Říkat ovšem paní komisní dědečku je přece jen poněkud zvláštní (i když jí říkají politoložka nebo dokonce odbornice, což je taky zvláštní), snad tedy babička Houbová? Houbovitost se zde neodvozuje od nasávání nějakých tekutin, ale pochopitelně jen o výše zmíněné pohádkové bytosti.

A aby snad nedošlo k mýlce, při onom houbovitém počínání pochopitelně nejde o žádnou korupci. Když hodíte zlatou rybku do moře či minimálně do rybníka, a ona Vám za to vyplní jedno až tři přání, nejde přece rozhodně o nějaké uplácení (například protislužbou).

Jednak tedy víme, kdo je kdo, neboli kdo jde v naší věčné plzeňské kauze kaproid, případně houboid, jednak máme jasné a lapidární vymezení, co není korupce.

Korupce není, když paní komisní v čele instituce pojmenované po panu doktoru Motejlovi, který paní komisní ovšem nemohl přijít na jméno, snad s výjimkou jakéhosi arabského, o němž jsem si již dovolil poreferovat a z nějž se mi podařilo přeložit jen „zrzavá“ (pro důslednější badatele budiž vodítkem, že mělo jít o označení silně mládeži nepřístupné a znějící: Ahmar katha ath nan), spolu s panem ředitelem jiné instituce přiděluje svěřené miliony náhodou právě instituci pana ředitele.

Korupce samozřejmě není, když ji potom miliony obdarovaný pan ředitel veřejně podpoří, ba rozesílá všelijaké podněty apelující na to, aby její osobní zájem byl uznán za veřejný, tak, jak tomu bylo až dosud.

Korupce není, když se dohodne bezproblémová akreditace za volbu někoho, s kým se paní komisní dobře popíjí, za děkana akreditované fakulty.

Víme, kdo je laskavý, chytrý a přívětivý jako houba, případně kapr.
Víme, co není korupce.
Uznejte sami, není to skvělé?

« Zpět