Jazykolomná

aneb že cizincům to občanský zákoník neulehčuje.

Mezi záhady lidského mozku patří syndrom cizího jazyka, kdy se vzbudíte a umíte řeč, kterou jste nikdy dříve neuměli. Ale pokud se vám tohle nepodaří, musíte prostě šprtat a pro změnu zase šprtat. Naše krásná mateřština je přitom považována za jeden z velmi obtížných jazyků (a už zase spolu s maďarštinou, slovenštinou a polštinou, pravda, třeba i s khmérštinou nebo barmštinou).

Náš nový skvělý občanský zákoník musíme zařadit mezi skvělé nástroje ochrany našeho rodného jazyka. To ostatně zdůrazňuje důvodová zpráva k novému kodexu, když v něm připouští jen cizí slova, která už zdomácněla, jako třeba slovo „elektronický,“ zatímco slova, která v češtině ještě rozhodně nezdomácněla, jako třeba slovo „informace“ nahrazuje slovy českými.

Ale zkusme si třeba jen na chvíli představit ono bezbřehé zoufalství, když se cizí (míněno jiný nežli tuzemský) právník začte do našeho občanského zákoníku. Samozřejmě, v prvé řadě bude zoufalý jako právník, ale to jsou zoufalí i ti tuzemští.

Jenže jakých jazykových propastí se v onom veledíle cizinec dočká a jak ho svrhnou do hlubin bezedných duševních propastí. Vezměme si třeba, jak pochopit takové jednoduché a prosté věty jako:

Součástí věci je…
Součástí věci není…

Je třeba se pohroužit do opravdu nezměrných hloubek našeho košatého jazyka, aby cizinec (pokud mu to někdo podrazácky neprozradí), abychom pochopili ono sotva postižitelné kouzlo jazyka našeho zákoníku.

Neboť tam, kde stanoví, že něco součástí věci není, tam to součástí věci, jak se zdá, opravdu není. Tak třeba pokud se v § 509 občanského zákoníku stanoví, že inženýrské sítě nejsou součástí pozemku, pak jí opravdu nejsou.

Ale pokud se stanoví, že něco součástí jiné věci je?

Podle § 507 občanského zákoníku je součástí pozemku rostlinstvo na něm vzešlé. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (který má navíc jako zvláštní zákon před občanským zákoníkem přednost), ale součástí pozemku nejsou jiné porosty než trvalé. To nám mimochodem přináší originální právní zvláštnost, neboť věci, o nichž jiný právní předpis než občanský zákoník stanoví, že nejsou součástí pozemku, a které nelze přenést z jednoho místa na druhé bez porušení podstaty, jsou podle § 498 odst. 1 občanského zákoníku nemovité. Leč nechme být nemovité ředkvičky, kedlubny či petrklíče, jakož i nemovité brambory a nemovitou mrkev (ostatně jsme nad nimi žasli už dříve) a soustřeďme se na náš problém.

V tomto případě tedy stanoví-li občanský zákoník, že něco součástí věci je, platí, že jak kdy.

Jindy je to ale jinak. Například § 708 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, co je součástí společného jmění manželů (coby věci hromadné). Ustanovení § 742 odst. 1 občanského zákoníku zase stanoví, co je součástí majetku (opět coby věci hromadné). Protože součást věci sdílí právní osud věci, jejíž součástí je, znamená to snad, že chceme-li vyhodit starý hrnec či lednici, musíme vyházet veškerý svůj majetek? Chceme-li prodat ojetý kočátek či kolběžku, musíme opravdu spolu s ním prodat i vše ostatní a stát se tudíž nemajetným, aby byl tento prodej vůbec platný?

Pokud, zaskočeni nezvyklou stupiditou některých ustanovení nového kodexu (cca 3000) na toto řešení nekývneme, máme tu jazykolomné řešení, že v některých případech ustanovení, že něco je součástí něčeho jiného, znamená, že to součástí onoho jiného není.

No, řekněte, nezbláznil by se z toho ten cizinec?

A kdyby jenom cizinec.

« Zpět