Jestlipak je náš

nový občanský zákoník i prvním zákonem dialektiky?

Nový občanský zákoník, především ve spojení s důvodovou zprávou k němu, kterou vypracovali titíž autoři, klade až neuvěřitelné nároky na lidské myšlení a podněcuje především k onomu způsobu myšlení, který byl za mého bohužel pradávno minulého mládí označován jako marxistická dialektika.

Vždyť jak jinak, než jako úžasný výraz principu jednoty a boje protikladů (vyvracejícího cokoli definitivního) lze třeba chápat text zákona třeba v souvislosti s tezí důvodové zprávy, že nový zákoník „opouští ztotožňování závazku s dluhem?“

Například v § 1937 odst. 1 občanského zákoníku totiž čteme o osobě, která závazek zajišťuje (ačkoli jinak se přece má zajišťovat dluh). A v § 1933 odst. 1 téhož zákoníku se mluví o plnění dluhu, zatímco v jeho § 1933 odst. 2 se pro změnu mluví o splnění závazku. Inu, jak opsal od jiných už Marx, jde o jednotu a boj protikladů.

Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku samozřejmě obsahuje i mnohé jiné taje i jinotaje.

Například nás ohromila zdrcujícím zjištěním, že pojem právního úkonu je nejen reliktem hnusného totalitního práva, ale také výrazem „příklonu ke slovenským právním tradicím.“

Ponechme nyní stranou otřesný fakt, že habsburský císař tím byl odhalen jako komunistický slovakofil, který zvládl poklonkovat komunistickému právu třicet let před tím, než vůbec Etienne Cabot zvládl vymyslet slovo komunismus (což se mu podařilo v roce 1839, zatímco pojem právní úkon, das Rechtsgeschäft, se objevil už v obecném zákoníku občanském z roku 1811). Necháme tentokrát stranou, že i starý Bismarc (Otto von Bismarc) se zaprodal komunismu a slovakofilství, když do německého občanského zákoníku vložil opět onen prožluklý das Rechtsgeschäft, neboli právní úkon (§ 127, § 134, § 138 až 144 a tak dál).

Mohlo by se ale zdát, že nastává problém, protože obecný zákoník občanský z roku 1811 přece na Slovensku neplatil.

Platilo tam totiž uherské, neboli maďarské zvykové právo (v podobě, v jaké ho sepsal Istvan Verböci, Maďar narozený na dnešní Ukrajině, který navíc práva vystudoval v Krakově).

Samozřejmě, leckterá citlivější povaha by se mohla uchýlit k nějakým popěvkům (např.: Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?). Ve skutečnosti však jde o příklad všudypřítomné dialektiky, konkrétně jednoty a boje protikladů.

Takových příkladů samozřejmě můžeme najít spousty. Třeba nejmenovaná paní předsedkyně vstoupila do nejmenované komunistické strany proto, že se tehdy v novinách nepsalo o represích proti opozici, ač se v nich celkem permanentně psalo, že republiku si rozvracet nedáme a koho zavřeli za to, že to zkoušel. Nebo se kdysi psalo, jak nejmenovaný student vystudoval za dva měsíce v roce 2005, ačkoli již několik let před tím televize zveřejnila odposlechy, podle nichž mu někdo na té fakultě domlouval zkoušku. Naštěstí máme dialektiku a její první zákon: jednoty a boje protikladů.

« Zpět