Klíč ke

bzučení much?

Něco se časem mění, a něco zase ne. Jak ale najít klíč k tomu, abychom to rozeznali předem? Mění se třeba naše ochota naslouchat bzučení much?

V knihách nebo filmech jsou zapšklí, byrokratičtí, zlí a záludní kantoři zcela neomylně řazeni mezi záporné postavy, které nemá nikdo ani trošku rád a s nimiž to nakonec obvykle dost špatně dopadne, minimálně skončí kdesi na smrdutém smetišti dějin, případně i reálném.

Kdo by ještě před pár lety řekl, že to tak doopravdy dopadne i s těmi, kdo se nadšeně ujali oněch nepěkných vlastností, snad aby nebyly ani v moderních dobách tak opuštěné?

Bývala kdysi doba, kdy se poměrně ohnivě psalo o jisté nejmenované instituci, že se díky svým podvodům a strmému nárůstu počtu naprosto nekvalifikovaných lidí stala ztělesněním klientelismu a systému služba za protislužbu (jistě si ještě vzpomenete, že to v prosinci 2010 psali pánové Škvorecký, Svěrák, Fenič nebo Vaculík, jakož i více než sto padesát dalších osobností naší kultury o veřejnoprávní televizi). Dnes se to o ní sice píše pořád, ale zase už to nějak vyčichlo.

Bývala doba, kdy nejmenovaný absolvent velmi nestandardně krátkého studia (neboť Karel Havlíček Borovský přece vystudoval vysokou školu jen v letech 1838 až 1841) psal:
Kde domov můj?
Veškerému kde vzdělání
prozřetelně vláda brání,
ačkoli v oné době ještě na likvidaci vysokých škol neměli komisi a tím pádem ani její předsedkyni a absolutistický císař to musel zvládat sám. Ale princip sám zůstal zachován, ať už ho realizuje monarcha nebo komisař(ka).

Bývala doba, kdy se všichni příznivci nového občanského zákoníku z celého světa a přilehlého vesmíru vešli do jedné místnosti, nota bene nevelké, kde mimo jiné vysvětlovali, jak nový občanský zákoník vychází například z lichtenštejnského občanského zákoníku, což posléze pojali i do důvodové zprávy k němu. Ačkoli v Lichteštejnsku pořád ještě platí ten starý rakouský občanský zákoník z roku 1811, který platil do roku 1950 i u nás a žádný jiný tam nikdy neměli a nemají, nepochybně by jim ta místnost byla víc než velká i dnes.

Naproti tomu bývala kdysi doba, kdy neotřelé mediální výstupy nejmenované předsedkyně a jejích neochvějných ctitelů sehrávaly významnou úlohu v omezování exportu luxusního zboží do tuzemska. Kam se totiž na jejich výroky hrabala nějaká historicky překonaná paví pera dovozové provenience, takže coby asistence anorektické části populace sehrávaly dotyčné výroky nezastupitelnou úspornou roli. Jenže se záslužnou rolí pavího pera je konec, bzučení much a výroky určitých lidí prostě už nevnímáme.

Že by to bylo tím, že mouchy vlastně bzučí pořád stejně?

« Zpět