Komedie plná omylů

Za časů vražedných domácích sporů vyhnána milost z našich zraků, psal Shakespeare v Komedii plné omylů, kde hašteření a sváry byly povýšeny na zákon, ale posléze přece jen překonány, podobně jako třeba v mimořádně inspirujícím Zkrocení zlé ženy.

Stejně je zvláštní, že k mnohým velmi podstatným výsledkům vedou stejně podstatné omyly, a nemusíme se přitom vracet až ke Kolumbově cestě kolem světa do Indie, do které se mu jen omylem přimotal americký kontinent.

Ale každého normálního člověka naplnilo štěstím nebo minimálně úlevou, když bývalý pan ministr školství prodloužil akreditaci plzeňských práv, což zhruba deset tisíc z Vás vyjádřilo v petici, zatímco pětkrát až desetkrát tolik lidí si to podle politologů tiše přálo (podle politologů, ovšem amerických, totiž na jednoho člověka, který veřejně vyjádří svůj názor, připadá pět až deset těch, kteří si myslí totéž).

A přitom se pan bývalý ministr školství tak hrubě mýlil. Například nemístně kritizoval paní komisní šéfovou (takto předsedkyni jedné nejmenované akreditační komise), že medializuje prověrky vysokých škol, což byl ovšem omyl přímo fatální.

Třeba právě pokud jde o plzeňská práva, paní komisní totiž vůbec nikdy nemedializovala žádnou prověrku!

Protože na první kontrolu do Plzně přece dorazila až 30. října 2009, tedy poté, co už déle než měsíc vykládala všem médiím, co všechno je tam strašně špatně. Potom už na žádnou kontrolu nikdy nepřijela (protože ani na té první už nic nového nezjistila a hlavně nezjistila ani nic z toho, o čem tak zaujatě předem vykládala, bylo by zbytečné jezdit na nějakou další, když mnohem lépe se strašidelné historky vymýšlejí u vína).

Bývalý pan školský ministr se dokonce dal slyšet i tak, že paní komisní si počíná jako rozzuřená dělnice z padesátých let, jež při politických procesech předem odsuzovala podle stranických usnesení a stranického tisku. Opět vidíme zcela fatální omyl.

Rozzuřená, to jistě, dělnice, budiž, konec konců tím, že patří k bojovému předvoji dělnické třídy, se paní komisní vždy chlubila, samozřejmě zejména před rokem 1989, že si počíná jako v padesátých letech je taky pravda, ale podle stranických pokynů? Podle tisku? Kdepak! Paní komisní moudře nahradila partiokracii svou vlastní egokracií a vůbec předem neodsuzuje nevinné podle podle pokynů tisku, naopak, sama tyto pokyny k odsuzování nevinných iniciativně tvoří, sama utváří onu předem odsuzující vůli veřejnosti.

Neboť ze svých dávných mladých let dobře ví, že vina je přece dána příslušností k nesprávnému názoru (jak výstižně pravil Vladimír Iljič Lenin). Přitom se však zasloužilým členem bojového svazku nejlepších a nejiniciativnějších občanů (jak kdysi čl. 4 Ústavy ČSSR definoval tehdejší komunistickou stranu) možná taky stala jen omylem?

Jak nám totiž prozradila loni v listopadu, podobně jako němečtí vojáci vůbec nevěděli o zvěrstvech páchaných nacisty a pan Jakeš nevěděl nic o pronásledování Václava Havla a zásahu proti studentům na Národní třídě v listopadu 1989, ani ona nevěděla, že by se snad totalitní režim dopouštěl jakýchkoli represí. Nevěděla, ale přesto do dotyčného bojového svazku hrdě vstoupila, a ejhle, jaké milé překvapení, represáliím se opravdu moc pěkně naučila.

Napsal jsem, že každého normálního člověka naplnilo štěstím nebo minimálně úlevou, když bývalý pan ministr školství prodloužil akreditaci plzeňských práv, ale tahle věta vlastně obsahuje velmi nemístná a zavádějící omezení. Vždyť i pan ministr nespravedlnosti přece přiznal, jak je šťastný, že se tak stalo.

« Zpět