Konečně metoda

skutečně spolehlivá!

O novém občanském zákoníku psal už kdekdo, a překvapivě mnoho o něm napsali i absolventi jedné nejmenované západočeské právnické fakulty. Pokud si někteří otrlejší nebojí kazit si předvánoční čas takovými ohavnostmi, mohou si vzpomenout, že to byl například dávný pan ministr kmotrovské spravedlnosti a jeho nejbližší spolupracovníci, například někdejší studijní proděkan, který postavil lidstvo před záhadu, co to vlastně kolem toho občanského zákoníku vyváděl, když se (podle vlastního sdělení) kolem něj tak trochu ochomítal (ať už je to cokoli, ochomýtání to nejspíš nebude).

Bez ohledu na obskurní absolventy oné fakulty však můžeme říci, že se lidem, především lidem právnickým, nesl zlý hlas, že nový zákoník nelze smysluplně vyložit, o jeho používání ani nemluvě.

Leč nyní konečně po mnoha a mnoha zkouškách a mnoha a mnoha ověřeních můžeme hrdě konstatovat, že společným úsilím právní teorie i praxe byla nalezena a odzkoušena spolehlivá výkladová metoda použitelná prakticky ve všech případech.

Dejme si jeden či dva malé příklady a na onu nesmírně spolehlivou výkladovou metodu snadno přijdete sami. Začneme pěkně zlehýnka: Do konce předloňského roku § 320 obchodního zákoníku stanovila, že jestliže je banka povinna plnit ve prospěch oprávněného, je povinna plnit na účet oprávněného u této banky. Nový občanský zákoník toto ustanovení naprosto originálně doslova převzal, jen v něm nahradil slovo banka slovem výstavce, protože finanční záruku podle něj už nemusí poskytovat jenom banky, ale prostě kdokoli. Zbrusu nové ustanovení stanoví, že pokud je výstavce povinen plnit podle záruční listiny ve prospěch oprávněného (…), je povinen plnit na jeho účet u jiného výstavce (§ 2037). Ale zkuste hádat, jak to má udělat, když nikdo jiný nežli banky (případně zahraniční banky a spořitelní a úvěrní družstva) nemůže vést účty pro veřejnost?

Pokud zase podle § 2039 odst. 1 občanského zákoníku smlouvu s výstavcem uzavřela třetí osoba, nahradí mu, co podle záruční listiny a v souladu s dotyčnou smlouvou plnila.

Osoba, která uzavřela smlouvu s výstavcem, neboli s tím, kdo prohlásil v záruční listině, že uspokojí věřitele podle této záruční listiny, nesplní-li dlužník svůj určitý dluh, anebo pokud se naopak splní jiné podmínky, jež jsou v záruční listině výslovně uvedeny (§ 2029 odst. 1 občanského zákoníku), samozřejmě sama nikdy neplní věřiteli nic (kouzlo finanční záruky je v tom, že z ní plní právě výstavce), takže by byla povinna uhradit výstavci, který ze záruky plnil, právě jen toto nic. Není to opravdu elegantní konstrukce?

Co myslíte, k čemu je dobrá opatrnost, se kterou si ujednáte, že než předáte kupujícímu zboží, musí ho pěkně předem zaplatit? Vážně byste to chtěli vědět?

Podle § 1912 občanského zákoníku přece „kdo má plnit při vzájemném plnění napřed, může své plnění odepřít až do té doby, kdy mu bude vzájemné plnění poskytnuto.“ A kde jste tedy s tou svou opatrností, se kterou jste se dohodli, že Vám ten druhý zaplatí předem, pardon, napřed?

Sami vidíte, že metoda jedině správného výkladu zákona se přímo vnucuje. Tady ji máme: jde o chybu zákona, takže k dikci zákona nelze přihlížet…

« Zpět