Leninskou cestou

Je celkem překvapující, jak poměrně hbitě dala jedna starší, komisní dáma za pravdu panu premiérovi. To když napsal, že akreditační proces, v němž se rozhoduje podle známostí a pocitů, je jedním z nejslabších míst našeho vysokého školství (a to bez ohledu na to, že v čele oné komise, rozhodující podle pocitů a známostí, stojí čelná česká marxistka). "Míra nerespektování závěrů komise je totiž přímo úměrná míře nezávislosti Akreditační komise," kontrovala ona čelná marxistka, a vyzvala tak, aby se v zájmu co nejvyšší nezávislosti komise, pokud možno absolutní nezávislosti (na zákonu, rozumu, čemkoli), na její závěry zásadně nedbalo. "Čím je komise nezávislejší, tím jsou její závěry více opomíjeny, čímž je význam její nezávislosti zcela opomíjen," doplnila se svou typickou lapidární srozumitelností.

Čelní, ba případně i nečelní, marxisté pochopitelně vědí, že „všechno je otázkou dostatečného počtu komisí,“ jak nenapsala pro změnu žádná paní Vladimíra, ale pan, pardon, soudruh Vladimír (Iljič Lenin) v díle Úkoly revoluce.

Praví marxisté se, jak známo, už z dálky poznají právě podle úcty k Vladimíru Iljičovi, ba i podle nehynoucí lásky k němu, ve které se podle něj všelijak pojmenovávají a i jinak ho uctívají, hlavně se však řídí jeho názory a snaží se mu co nejvíce podobat.

Také proto musí ona komisní dáma trvat nejen na zachování, ale také na rozšíření pravomocí své komise. Komise, které velí nyní, „jakožto orgán veřejné moci …nemá žádné zákonné zmocnění“ dokonce ani k podání podnětu panu nejvyššímu státnímu zástupci (str. 1 tohoto podnětu), a přitom už velký Vladimír Iljič věděl, že „žádná komise, která není nadána státní mocí, není sto zatknout podezřelé“ (v některých překladech: „viníky,“ protože presumpce neviny coby hanebný buržoazní přežitek odporuje světovému leninskému názoru). Paní komisní totiž stejně jako její slavný, velký vzor ví, že správná mimořádná komise nepřítele nesoudí. Jak totiž pravil soudruh Lenin: „komise nepřítele nesoudí, ale zneškodňuje.“

Neboť: „nepátráme po důkazech či svědcích, ptáme se: jaké je tvé vzdělání a tvé povolání? Odpověď určuje osud obžalovaného“ (autorem, jak jinak, velký myslitel a humanista Vladimír Iljič).

Ne, že by snad paní komisní horovala pro nějakou nespravedlnost. To právě naopak. Musí ovšem jít, jak za mlada slibovala, o spravedlnost třídní, podle které „vinou je příslušnost k nepřátelskému názorovému proudu.“ Proto je třeba v očistném procesu neustávat. Vždyť i Lenin přímo v dekretu napsal (v roce 1917), že je nutno zemi očistit od škodlivého hmyzu, jako jsou nesouhlasící univerzitní profesoři, pacifisté nebo jeptišky.

Praví marxisté se, jak známo, poznají právě podle úcty k Vladimíru Iljičovi, podle toho, jak se řídí jeho názory a chtějí se mu co nejvíce podobat.

Ostatně, posuďte sami: Bertrand Russell po setkání s Leninem napsal:

Ten člověk neustále běsní. Pořád všechny osočuje. Každý, kdo s ním jen trochu nesouhlasí, je svině, parchant, nebo hajzl. Neustále osočuje své protivníky a nemluví o ničem jiném. Kdyby polovina z toho, co říká, byla pravda, nežili bychom na zemi, ale v pekle. Běda všem, jichž si všimne.

Jak jsem napsal, praví marxisté se poznají podle toho, jak se chtějí co nejvíc podobat svému pravzoru. Co myslíte, daří se jim to?

Praví marxisté se poznají podle toho, jak se řídí Leninovými názory.

Jiná věc je, že už pan František Palacký (v Doslovu k Radhostu) napsal, že kdo „se bude řečenými názory řídit, upadne do stavu naprosté zhovadilosti.“ Jenže co byste chtěli od někoho, koho deset let sledovala policie jako podezřelého, takže přišel o většinu přátel a známých…

« Zpět