Magická dvanáctka

Kdo viděl, jak šťastně popíjí paní komisní víno (viz fotografii u úvahy Ilustrovaná II) s plzeňskými odrodilci, sotva by uvěřil tomu, jak až fanaticky preferuje dvanáctku.

„Nepřejeme si, aby věrní naši…byli nuceni jinde se doprošovati milodaru vzdělání,“ napsal svého času moudře Karel IV. a založil v Praze univerzitu, na které čtyřleté studium mohli absolvovat jako holobrádkové, tak muži věkem vousatí.

Měl ovšem pan Otec vlasti veliké štěstí, že v jeho době neexistovala nějaká politicky nezávislá komise, třeba akreditační. Ta naše současná třeba rozhoduje (jak pravil v Lidových novinách velmi výstižně a velmi pravdivě pan premiér) podle známostí a pocitů, ovšem svých, samozřejmě nikoli podle pocitů či známostí nějakého lucemburského feudála.

Pražská univerzita měla původně tři vyšší fakulty (právnickou, lékařskou a teologickou) a jednu nižší (artistickou, později nazývanou také filozofická), jejíž absolvování bylo podmínkou zápisu na vyšší fakulty, což by se dnes nejspíš nelíbilo, protože dnešní paní komisní nemá ráda paragrafy, ale hlavně právníky (kromě těch, s nimiž se tak jí dobře pije na zmar jejich alma mater a podobné ušlechtilé cíle, že klidně slíbí akreditaci jen za to, že budou zvoleni do lukrativních funkcí, jak nám radostně prozradil pan ministr nespravedlnosti v nahrávce „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube).

Zato bylo i tehdy dodrženo magické číslo dvanáct: původních dvanáct profesorů bydlelo v domě židovského obchodníka Lazara, od nějž si Karel IV. půjčoval peníze, zatímco dnes, jak dobře víme, dvanáct docentů a profesorů postačí filozofické fakultě v Plzni klidně hned na osm studijních programů. Olomoucká práva jich mají třináct (docentů a profesorů, ne programů), což jim krásně stačí i na doktorská studia, ale kdybychom si například řekli, že agenti (zejména StB, jako třeba agent Vilém) se pro jistotu nebudou počítat, bylo by jich zase jenom krásných, magických dvanáct.

Plzeňská práva ovšem vykazují pětadvacet docentů a profesorů, z čehož magickou dvanáctku neuděláte, ani kdybyste se rozkrájeli: tak co by vlastně chtěli?

Původně (ve středověku) ani univerzita sama, ani její studenti nepodléhali týmž zákonům jako ostatní (studenty soudil rektor, který měl za tím účelem v Karolinu i vězení). Dnes vysoké školy, zejména některé, a jejich studenti zjevně taky nepodléhají zákonu, ale komisi nezávislé na zákonu, spravedlnosti i zdravém rozumu.

Přesto se najdou, zejména na plzeňských právech, ale stále častěji i jinde, podivná pochybná individua, jež se nesmyslně dovolávají zákona, i když i pan premiér přece napsal, že paní komisní a její komise rozhoduje podle pocitů a známostí (tedy rozhodně nikoli podle zákona, tak co ho sem vůbec pletou?).

Už velký vzor všech marxistů i marxistek, samozřejmě tedy i paní komisní coby přední české marxistky, Vladimír Iljič Lenin věděl (a v díle Úkoly revoluce napsal), že „všechno je jen otázka dostatečného počtu komisí“ (a taky, že „komise nesoudí, ale zneškodňuje“).

Čelná česká marxistka samozřejmě zastává stejný názor (zejména že komise nesoudí, ale zneškodňuje), pokrok však nezastavíš, takže dnes už velice dobře a spolehlivě ví, že dostatečným počtem komisí v leninském pojetí je jedna, totiž ta její.

„Nepřejeme si, aby věrní naši…byli nuceni jinde se doprošovati milodaru vzdělání,“ napsal svého času moudře Karel IV., což by paní komisní nikdy neřekla, ba ani nenapsala (ba právě naopak: vždyť letos v únoru řekla, že si plzeňská práva mohou přivést profesorů kolik chtějí, a akreditaci stejně nedostanou, neboli: ať si prosí, ale stejně to mají marné).

Nemůžeme ovšem nějakého tmářského lucemburského feudála srovnávat s moderní, progresivní čelnou marxistkou, to rozhodně ne. Už jsme konec konců na ten naprosto zásadní, dokonce hned na první pohled zřejmý, rozdíl poukázali: napsali jsme přece, že Karel IV. byl moudrý.

« Zpět