Možná?

Prý jsme možná tak trochu naletěli: buď se signatáři dopisu nebo petice apelující na zdravý rozum, nebo někteří z nich, následně zalekli (vůbec bych se nedivil), nebo se zalekli rovnou a uvedli nesprávná jména (taky bych se vůbec nedivil).

Jenže to není vůbec důležité. Pokud jde o mne, naletěl jsem už mockrát: například nynějšímu panu děkanovi, když koncem září plamenně sliboval, jak nikdy nepřipustí žádné útoky na studenty a absolventy plzeňských práv a v médiích bude důsledně vykreslovat jen definitivně pozitivní obraz fakulty. Kdyby nás tam tenkrát nebylo tolik, myslel bych, že se mi to jen zdálo, ale ostatní tomu představení naletěli taky. Ať už onen dopis či petici napsal kdokoli, zaslouží si naši úctu.

Konec konců, nikdo nekřičí, že krásná píseň Láska je láska je ve skutečnosti ohavný podvrh, protože ho nezpívá žádná Lucie Bílá, když nikdo takový vlastně neexistuje, stejně jako naši dědečkové a babičky nepořvávali, že Ema Destinová je podvodník, protože se ve skutečnosti jmenuje úplně jinak.

Signatáři hlavně měli hodně dobrý nápad (zejména s odkladem odebírací frašky na dobu po sněmovních volbách). Jestli se doklad (a zákon říká, že diplom je doklad) dá zrušit do roka od předání, nejpozději ale do dvou měsíců potom, co se ten, kdo ho může zrušit, dozvěděl o důvodu pro zrušení, je úplně jedno, jestli tyhle lhůty budou zmeškány o několik let a navíc dva měsíce, respektive jestli ta druhá bude zmeškána o několik dní nebo týdnů (hádejte, jestli si víc na zajíci pochutná myslivec, který ho minul o metr, nebo myslivec, který ho minul o kilometr). Samozřejmě pomíjím tak nepodstatnou věc, že to zákon stejně neumožňuje. Chápu ovšem, že uchazeči o hlasy voličů skučí. Taky bych na jejich místě žalostně skuhral a kňoural možná stejně (víc to asi už nejde).

Rozhodující totiž je, že signatáři měli naprostou pravdu: univerzita tu není od toho, aby uspokojovala volbychtivou ctižádost dvou svých bývalých studentů.

Tím druhým myslím jednoho možná už bývalého studentského senátora. Tedy aspoň myslím, že je bývalý, když prý už konečně není student. Ale jestli jde předvolávat k tabuli podle správního řádu a celkem beztrestně (jen si o vás lidi pomyslí, co si o vás většinou stejně mysleli už předtím) vykřikovat do světa, že v některých částech Plzně neplatí různé části správního řádu (ty o odvolání), ačkoli ve stejných ulicích ještě loni platily, tak kdo ví? Bývalý pseudostudent ovšem neprodleně zkritizoval pana rektora, že by snad chtěl naslouchat studentům své univerzity (rozuměj: jiným než jemu), což je jistě zavrženíhodné a zcela nehodné akademického funkcionáře (proč by se, proboha, měl akademický funkcionář zahazovat se studenty?), nebo spíše hloupoučké představy, kterou někdo, kdo o akademickém prostředí zbla nic neví, o akademických funkcionářích má.

Ale je pravda, že volbychtivci hlavně chtějí být vidět co nejčastěji na virtuálních prknech, jež podle nich znamenají svět, a kdyby prostě někoho donutili nebo ukecali, aby strčil lejstro do obálky (natož aby ho tam dal až po volbách!), určitě by takový jednoduchý úkon zanikl vedle opravdu významných událostí, jež oprávněně hýbou naší zemí (všiml jsem si, že se vedle prezidentských návštěv prosadila už jen záliba ruských žen ve striptýzovém aerobiku). Jenže takové obušku, z pytle ven, obušku, zpátky do pytle, obušku, pro změnu zase z pytle ven, zaujme aspoň někoho, i když obušek i pytel jsou jen papírové.

Vidíte aspoň, že možná ani přísloví nemají pravdu vždycky. Říká se, že opakování je matka moudrosti (případně podle Forda otec sériové výroby). Ale opakování totálních nesmyslů matkou moudrosti naštěstí nebude bez ohledu na počet takových opakování nikdy: novopečené vedení plzeňských práv pořád opakuje, že studenti mohou za to, že protokoly o jejich zkoušení nejsou orazítkované, nebo že odpovídají za složení komise, která je zkoušela, nebo za to, že katedry si sulcovaly jejich práce, místo aby je odtahaly do knihovny, nebo že se přednáší a zkouší podle správního řádu, nebo že diplom je osvědčení, a pořád je to stejná pitomost jako na začátku.

Anebo naopak možná mají přísloví pravdu vždycky? Že by do zblbnutí opakované blábolení nesmyslů nakonec bylo přece jen otcem sériové výroby nesmyslů?

Jen to ne. To bychom se třeba dočkali ještě i sériového opakování třeštivých proroctví jedné starší věštkyně a možná i seriálu o splétání dalších neproniknutelných (a nesrozumitelných) sí­tí.

Splétači lepkavých sítí s malýma očkama na sklerotizované hlavohrudi (neboli pavouci) sice rozdávali svou síťku už pár dní předem, ale pro televizní diváky ji rozmotali (nebo zmotali?) až 29.března večer. Jak jsem si přečetl, pavouk moc dobře nevidí, klidně přehlédne sebevětší dům, o velké boudě ani nemluvě. Pořád nesmím ani maličko naznačovat a tak pořád čekám, až se někde provaří, čím je ten datum tak zajímavý. A usmívám se přitom nad krásně spletenou pavučinkou a podivuji se, odkud ji vlastně ten pavouk souká.

P.S. Ze sériového úsilí pavouků by měla radost možná naše krásná medvídková Matylda, ale jen kdyby šlo o ty křupavé.

P.P.S. A jako navztek se to pořád ještě nevyneslo.

« Zpět