Mrtvé duše

Mezi neodpustitelná provinění bývalého vedení plzeňských práv patřilo, že nevyhánělo své kolegy při známce onemocnění, takže dokonce trpělo v evidenci největší žijící právničku své doby, ale bohužel vážně nemocnou. To je ovšem projev hnusného sentimentu, který je revolucionářům všech politických barev a odstínů z duše protivný. Však také hned poté, co se kdysi zjistilo nevyléčitelné onemocnění jiné kolegyně, s ní začali s nesmírnou lidskostí probírat, kdo napíše její kapitoly v učebnici, když ona zemře (jak se bohužel také stalo).

Ve svém totalitou zblblém mládí jsem se vždycky domníval, že rázné opovrhování zvrhlými buržoazními slabostmi, jako je soucit, shovívavost, lidskost, přátelství a podobně, není vlastní někomu, kdo alespoň slovně vyznává hodnoty západní křesťanské civilizace, ale právě systémům nedemokratickým (mnozí si vzpomenou na nesmrtelný pokyn vojákům brodícím se v boji řekou: I kdyby se tam topil váš bratr, pokračuje vpřed, vpřed! Ostatně, týlové jednotky ho za několik hodin vyloví). To ovšem bylo kdysi.

Před padesáti roky byl v tisku zveřejněn návrh nové ústavy, noviny přinesly slib, že stejně se stane i s návrhy trestního a občanského zákoníku a zalykaly se hlasitě pokřikovanou radostí nad tím, že žijeme (v onom roce 1960) v jedné z nejdemokratič­tějších zemí světa.

Ne, že by ty zákoníky byly tak špatné, ten trestní zákon z roku 1961 například vymýtil totalitní nešvar odebírání akademických titulů odpůrcům odebíračů. Lidé už měli tehdy plné zuby honů na čarodějnice, nebo prostě (jak pravil Viktor Knapp) honů na lidi a pomluvy se pojednou staly nemoderními.

O historii se taky říká, že to je magistra (učitelka), i když naštěstí snad nikoho nenapadlo, že by to měla být magistra práv, takže jí snad nehrozí, že by normalizační nenechavci vztahovali své slávychtivé pracky i na její přídomek. Jenže z historie se stejně poučí jen málokdo, ačkoli, jak se praví v písni, drobná paralela by tu byla. Skoro vždycky.

V mnoha textech o normalizačním vůdci Gustávu Husákovi se píše, že tento inteligentní chorobný ctižádostivec se neuměl vypořádat s tím, že není členem nejužšího vedení, proto všechny jeho členy podrazil a po jejich zádech se vyšplhal k nejvyšším metám, neboli funkcím. Aby mu nikdo nemohl provést totéž, obklopil se suitou lidí sice také nezřízeně ctižádostivých, ale jinak naprostých pitomců, což nakonec vedlo i k jeho pádu. Podobnost s dnešním děním na plzeňských právech v mnoha směrech vidím. Jen pořád nemůžu uhádnout, kdo z nového vedení má připomínat toho Husáka. Maskují se totiž tak dobře, že inteligentního chorobného ctižádostivce prostě neumím identifikovat. Profesor Knapp, který ho znal osobně, o něm napsal, že měl sice dar mozku, nikoli však srdce. Když nemůžu najít ten mozek, zkusil jsem hledat aspoň absenci srdce. Ale té jsem zas našel až moc.

Ostatně už slavný učitel národů (pro některé pseudostudenty, byl to Jan Amos Komenský) ve své Via lucis varoval, že školy nemají být tupým drilem měněny na cvičiště hlupáků.

Zralý věk mne poučil, že necitelnost, hloupost a hloupá necitelnost nejsou vlastnostmi režimu, ale lidí, bez ohledu na režim.

Ovšem, jak jsem se také v minulých měsících dozvěděl, když jsme utěšovali plačící kolegyni vyloučenou pro zhoubnou nemoc z autorského kolektivu, nebo navštěvovali paní profesorku v nemocnici a radovali se z pokroku léčby, bohužel jen dočasného, ve skutečnosti jsme se jen zlovolně klaněli božstvům evidence a udržovali v systému mrtvé duše, abychom obelstili hodné strýčky, nebo spíš tetky, z Akreditační komise.

Takový přístup je samozřejmě revolučním normalizátorům bez ohledu na barvu politického přesvědčení odporný. Oni se rozhodně k žádným mrtvým duším nesníží. Při sebemenším onemocnění, hybaj z evidence. Jen mne překvapilo, že tedy neodvolali nového pana děkana, když lhal o tom, že ho bolí zuby, aby se nemusel dát zesměšnit odvolávaným předsedou akademického senátu. Možná proto, že ho zuby vlastně nebolely, jenom se bál a lhal.

Kromě toho pořád platí, že když dva dělají totéž, nikdy to totéž není. My jsme švindlovali tím, že jsme z evidence rovnou nevyškrtali nemocné. Že v evidenci v univerzitním systému STAG studenti stále nalézají, že na plzeňských právech vedu diplomové práce, garantuji několik státnicových předmětů a taky je přednáším a zkouším (včetně let příštích), je jistě v pořádku, i když to není pravda. Link1 (Pozn.: PRSZ – Občanské právo procesní – státní zkouška)

Studenty, kteří mi kvůli diplomkám píší, mrzí, že to není pravda, a že jen naletěli bordelu ve fakultní evidenci, mě to konec konců mrzí taky, ale bordel to prostě je. Musím se sebekriticky přiznat k dalšímu zločinu: nemám přístup do systému evidence vyučujících, neumím s tím nic udělat, a tak tam prostě pořád v první jarní den 2010 jsem zaevidovaný.

P.S. Eppur si muove (a přece se točí)

« Zpět