Na koho to slovo padne?

Probleskla krátká, pro nezúčastněné zcela nezajímavá, zpráva, že vedení plzeňských práv se nemůže dohodnout s panem rektorem Západočeské Univerzity, kdo z nich se má vlastně pustit do odebírání akademických titulů.

Jeden mediálně známý a renomovaný advokát z opravdu velké pražské kanceláře mi mailoval, že nechápe, proč se nemohou dohodnout, kdo z nich to nemůže udělat – no přece ani jeden. Jinak ale vyjádřil naději, že si na něj napadení absolventi vzpomenou, pokud se lidožravá matka, ať už fakulta nebo univerzita, přece jen odhodlá zakousnout do svých studentských dětí a pustí se do prvního útoku na akademické tituly od neslavných procesů v padesátých letech, protože on má moc rád předem vyhrané spory.

Já však ty rozpory chápu. Riziko, že ten, kdo hlavu nastrčí, přes ni taky dostane, rozhodně není zanedbatelné. Moderní inkvizitoři sice tvrdí, že studenti studují podle správního řádu (dokonce i někteří mladí plzeňští reformátoři přiznávají, že je to pitomost, ale tiše dodávají, že se to na fakultě nesmí říkat nahlas, takže své právnické znalosti projevují jen šeptem). Ale kdyby náhodou mělo pravdu těch devět z deseti oslovených právníků (a možná 99 ze sta), pak by šlo o přisvojení si pravomoci úřadu, jež je v naší zemi trestné. Je proto mnohem lepší, když hlavu nastrčí někdo jiný. Každý je totiž logicky radši, když po hlavě dostane ten druhý.

Pan rektor navíc rozhodně nepůsobí jako rozjívený, pomstychtivý uličník, takže i z tohoto hlediska se hodí mnohem víc. Kromě toho není právník a po prohraném soudu nebude vypadat zdaleka tak hloupě, jak by vypadali rádoby inkvizitoři s právnickým diplomem.

A tak je třeba pana rektora obloudit nebo zlomit, aby se konečně pustil do díla pomsty k větší ostudě absolventů plzeňských práv a konec konců i celé univerzity. Exnáměstek pana exministra/pos­lance/děkana, který je dnes náměstkem jiného ministra, a který si ve volném čase přivydělává v Plzni psaním dopisů, ho dokonce chce oblomit (snad ne uplatit?) nabídkou, že namísto původně zamýšlených dvou dopisů jich klidně napíše čtrnáct (protože budou všechny stejné, asi to nebude zas taková oběť). Jen si zřejmě neuvědomil, že tím poněkud dehonestuje úsilí svých nových kolegů: několik měsíců bádala komise, zda provinilců je už jen šest, čtyři nebo jen dva, až přišel externí úředník a za pár dní zjistil, že hříšníků je opět čtrnáct. V nitru své duše ovšem nejspíš ani pan exnáměstek nevěří, že by mohlo jít o správní řízení (jinak by o tom totiž vůbec nesměl mluvit).

Napřed mi přišlo zvláštní, že nedlouho před volbami si předák jedné politické strany najal člověka z jiné strany, navíc právě toho, jehož doktor Uzunoglu (člověk, jehož pravdomluvnost se potvrdila v mnoha soudních řízeních) obvinil z vyžadování úplatku. Ale došlo mi, jak moc dobře to vlastně je.

Po několika (zhruba čtyřech) měsících prorockých blábolů a nesmyslů totálně šílených nebo jen středně blbých, máme totiž na plzeňských právech konečně aspoň jednoho člověka obviněného ze zcela konkrétního korupčního jednání (totiž pana exnáměstka).

P.S. Sotva jsem svou úvahu dopsal, už ji musím, a to skutečně velice rád, poopravit. Napsal jsem, že i někteří mladí plzeňští reformátoři přiznávají, že odebírání titulů je čirá pitomost, ale tiše dodávají, že se to na fakultě nesmí říkat nahlas, takže své právnické znalosti projevují jen šeptem. Jeden z mladých plzeňských pedagogů, který jistě nemůže být podezírán z jakýchkoli sypmatií k bývalému vedení, však na studentském serveru Iuristic napsal (a podepsal): Všichni vědí, že odebírání titulů neprojde a že to byl hloupý nápad. Teď už jde jenom o to, kdo z vedení (univerzity nebo fakulty) kousne do toho kyselého jablka a řekne to nahlas (2.3.2010, 13.25). A dále:…ale pokud to někdo z nich udělá, pořídím se klobouk, abych ho mohl smeknout. Snadnější je jít do předem prohraného boje a pak alibisticky říct: Snažili jsme se (2.3.,15.40).

« Zpět