Nestálo by za to vypsat soutěž?

Když začala jedna postarší úřednice prorokovat šílené vize o plzeňských právech a tvrdila, že svá udivující proroctví nepřináší jako úřednice, ale jako politoložka, zahrabal jsem se do literatury, abych zjistil, co za kouzelnou vědu to umožňuje vidět v budoucnu věci, které se nikdy nestanou a v minulosti a současnosti věci, které se nikdy nestaly, a přesto je přesně popisovat (pokud jde o onu dámu, například zcela věrně a sugestivně líčila vítězství komunismu v Latinské Americe, a stejně věrohodně právě i poměry na plzeňskýh právech).

A tak jsem se dočetl (jak jsem si rovněž už dovolil napsat), že pro politika v období mezi volbami není většího štěstí, než se dostat do vedení jakékoli instituce (jako dobrý příklad se uvádí například pošta), kterou sice obvykle pošpiní a děsivě poškodí neustálým odhalováním a vymýšlením hříchů a zločinů svých předchůdců, ale udrží se tak na mediálním výsluní i v době, kdy si o tom méně moudří kolegové mohou leda nechat zdát. Asi jsem tu úvahu nečetl jen já, ale zdá se, že ne všichni ji četli celou. Nabádá totiž mediální pozornosti chtivého šéfa, aby sdělení, ať už pravdivá, nebo raději vymyšlená (ale o to barvitější a zajímavější) stupňoval, gradoval.

Při vymýšlení nesmyslů o studentech a absolventech plzeňských práv však takový scénář dodržen nebyl. Do nastražených mediálních uší byly vychrleny takové hrůzy, že vedle nich pobledlo vše ostatní. Média už potom nezaujalo ani svlékání studentek při zkouškách (na jiných školách), ani zkoušení studentek hned v den zahájení jejich studia (na jiných školách), ani rozdávání titulů starším pedagogům, protože je potřebují a jsou už příliš staří, než aby jich dosáhli jinak (taky na jiných školách), ani mnohé další nešvary (na jiných školách).

Jenže co by se ještě dalo na plzeňská práva vymyslet, aby se dostala zpátky do přízně médií? Žurnalisté, kteří mne v posledních dnech oslovili, začínali slovy, že jim nejde o plzeňská práva (ta kauza už přece vyčpěla), ale o různé aspekty mezinárodních arbitráží, o nichž se ovšem nemohu šířit pro změnu zase já.

Obvyklý postup mediálních hvězd je někoho obvinit, na tiskových konferencích ho zadupat do země a pak nechat obvinění v klidu vyšumět a někdy později ho stáhnout (tak o tom moc hezky právě temito slovy píše třeba Grisham ve svém Klientovi, tuším že na str. 186). K udržení se v záři reflektorů je však třeba více kauz, kauzu za kauzou (a žádná další zachráněníhodná škola se na obzoru asi nerýsuje, a pokud ano, není na ní tak silná pátá kolona kolaborantů, aby otevřela dveře nepřátelské smršti). Co teď?

Že si exministr najal svého exnáměstka na napsaní pár dopisů s mravními apely asi svět moc neohromí (i když předpokládaní adresáti se už moc těší, jak panu exnáměstkovi vpálí, že lékař, jehož pravdomluvnost opakovaně prokázaly soudy, ho obviňuje z korupce).

Že by v Plzni v menze servírovali psy nebo kočky? Že by tam snad opékali i studenty k opulentním hostinám? Že by na děkanátě potají montovali gripeny? Nebo aspoň Pandury? Už onen lidsky ohavný exministr, na kterého zde často poukazuji (bývalý říšský ministr propagandy Goebels) upozorňoval, že první lež vždycky zaujme, a čím je větší a šílenější, tím zaujme víc. Jenže kdo má potom vymýšlet nějakou další, aby se taky chytla? Nestálo by za to vypsat soutěž?

« Zpět