O zelinářích, řeznících, Akreditační komisi

Mladí si to už naštěstí nepamatují. Před rokem 1989 byli ze všech nejbohatší řezníci a zelináři. Ne proto,že by ovoce a maso bylo tak drahé, kilo banánů stálo jen něco kolem sedmi korun, ale proto, že ho bylo ukrutně málo. Nejsem už nejmladší a tak mohu posoudit, že dnes máme lepší banány a lepší maso než tenkrát, navzdory tomu, že ho máme hodně. Jen naprostý pablb by dnes podplácel zelináře, aby sehnal banány.

Jenže život není jen o banánech, je taky o vzdělání. Na základě dnes platného zákona o vysokých školách jsme si pořídili podivuhodnou instituci, která nám zajišťuje, že vzdělání je a bude málo, totiž Akreditační komisi. Ta rozhoduje podle svého vlastního uvážení o tom, která škola smí působit a která ne, nikomu za to neodpovídá, její členy nelze odvolat. Ať chceme či ne, vytvořili jsme tím nedostatek. Když je málo banánů, radši něco strčíte zelináři, abyste o vánocích nejedli jen brambory a jablka. Každý uměle vytvářený nedostatek totiž produkuje korupční prostředí. Vytvořte korupční prostředí, a korupce dříve nebo později přijde.

Nyní odborníci z Vysoké školy ekonomické předložili vědeckou analýzu dokládající, že Akreditační komise nejenže rozhoduje nekoncepčně, nespravedlivě, ale má na rozhodnutí dokonce ještě míň času, než měl za časů oněch ten zelinář (ten aspoň řekl něco ve smyslu: Milostivá paní, tyhle banánky jsou fakt něco extra, musel jsem je pro vás schovávat…). Prodat pod pultem kilo banánů moc času nevyžadovalo, ale tři minuty na to nestačily. Akreditační komisi stačí v průměru tři minuty na to, aby popravila nebo propustila na trh vzdělání studijní program, tedy jen trochu jinak řečeno, vysokou školu.

To už samozřejmě pomíjím skutečnost, že někdo, kdo vystudoval ruštinu a praktikuje politologii, smí autoritativně rozhodovat o tom, zda a kteří matematici učí správně matematiku, a co horšího, kteří ne, a kteří ji proto učit nebudou, kteří právníci učí dobře právo a tak dál (kdyby se tak na rozhodování Akreditační komise vztáhl metr, který vymyslela pro plzeňská práva, například, že je chybou studenta, ba jeho podvodem, že se nechal vyzkoušet komisí, které předsedal například docent psychologie, to by byl průšvih, ale konec konců i pitomost, protože ten metr prostě pitomý je). Konec konců vzpomeňme, že nějakou dobu děkanem pražské právnické fakulty byl skvělý, vážený, zaslouženě ctěný a renomovaný – sociolog. Že by všichni tehdejší studenti byli podvodníci, protože jim diplom podepsala osoba bez právnického vzdělání? No, s takovou logikou pozdrav bůh.

Za normální situace by se vědecká analýza dokládající, že o takových hodnotách, jako je vzdělání a realizace ústavně zaručeného práva na vzdělání rozhoduje svévolně a horkou jehlou za podmínek, které prostě vylučují standardní, fundované posuzování, stala bestselerem. Pokud jím, pevně věřím, že zatím (!), není, není to, jak doufám, proto, že moderní žurnalistika je o tom, nenechat se ovlivnit fakty (Michael Crichton, 1999). Je to proto, že na začátku tak zvané kauzy plzeňských práv si ti, kdo potřebovali osočit své široké okolí (školu, na které studovali, studenty, kteří byli jejich spolužáky, učitele, kteří je učili, vedení, které je na tu školu přijalo), aby mohli předstírat, že je potom zachrání od bahna, které na ně usilovně sami naházeli, vymysleli takové fantasmagorie, že pravda vedle nich už prostě není tak zajímavá.

Zase se musím vrátit k nezapomenutelné, byť lidsky nesmírně hnusné myšlence lidsky ohavného pana exministra. První lež zapůsobí vždycky nejvíc, a čím je větší, tím víc působí, pravil totiž bývalý fašistický ministr propagandy Goebels. Pravda, která se potom zjistí, působí už vedle původních výmyslů šedě a nezajímavě.

Jakže tak to bylo na plzeňských právech: rychle hoď kamenem první, jinak tě nazvou epigonem.

Hlavní však je, že silou svých nezpochybnitelných argumentů se vědecká analýza nutně prosadí dříve či později, raději samozřejmě dříve. Dřív nebo později si ji přečtou zákonodárci hodní toho slova.

Dřív nebo později se jí začne vážně zabývat seriozní ministr školství.

P.S. Ti, kdo hanobí školu, ze které sami vzešli, aby mohli předstírat, že ji zachraňují před něčím, co si ve skutečnosti sami vymysleli, zapomínají na staré přísloví: hasičům vlastních požárů není dovoleno troubit. Lež má sice krátké nohy, ale umí je výborně nastavit. Ostatním.

« Zpět