Paradox pomluvy

Jeden velmi moudrý pán (Stanislav J. Lec) kdysi řekl, že z pomluv, nežli upadnou v naprosté zapomnění, se stávají mýty.

Poměrně zvláštním paradoxem pomluv a škaredého pomlouvání ovšem je, že pomluvy mnohonásobně přežívají své tvůrce.

Tak třeba jeden z nejslavnějších kartografů světa (turecký admirál Piri Reis) byl, jak je v kraji zvykem, k stáru popraven. Dnes jeho mapa zdobí turecké bankovky (původně i desetimilio­novou), zatímco i historikové už mají vážný problém vyhrabat, kdo ho to vlastně u sultána tehdy pomluvil.

Ačkoli dlouhé roky nevinně vězněný Albert Dreyfus je celosvětovým symbolem ohavnosti bezpráví a bezuzdného pomlouvání v mocenském zájmu, nikdo už si nepamatuje ani jméno prezidenta, který to dopustil, o pomlouvačích samotných ani nemluvě.

Konec konců i pan doktor Uzunoglu, kterému Německo udělilo občanství na protest proti tomu, jak se u nás zachází s právem, ten pan doktor, který marně poukazoval na to, že si mu tehdejší i nynější náměstek pana ministra nespravedlnosti řekl o úplatek, byl nějakou dobu nevinně vězněn, protože byl hanebně pomluven: ale kým, to už si asi pamatuje jen on sám.

Jen na okraj, při vší úctě k panu doktoru Uzunoglu, kdoví, jak to s tím úplatkem vlastně bylo.

Vždyť pan (ne)spravedlnostní náměstek se kromě nevídaných objevů kartografických (useknutá a navíc asi i dávno rozpadlá lebka Piriho Reise určitě v hrobě skřípe závistí zuby, pokud jí ovšem nějaké zbyly, protože ani zaživa jich prý pan admirál mnoho neměl), například, že proti jeho plzeňským usnesením nelze podávat odvolání, zatímco ve zbytku republiky to správní řád jednoznačně připouští, že podle vysokoškolského zákona se na studium nevztahuje správní řád, v Plzni však ano, se proslavil hlavně v matematice a fyzice. Mnohokrát jsme si připomněli třeba jeho moudro, že 126 dnů je 0,1 roku (univerzitní č.j. R.-377–10) nebo že 5:2 je prostě a dobře šest (pětičlenná komise, schopná se usnášet polovinou členů se může usnášet, když je přítomno šest jejích členů, opět č.j. R-377–10, ale taky třeba R-373–10 a další). Pro změnu Einstein by skřípal zuby, kdyby se nenechal zpopelnit, nad jeho smělou, elegantní konstrukcí, jak absolventi plzeňských práv porušovali studijní řád přijatý až několik let potom, co dostudovali (že by nově zmutovaná teorie relativity)? Při podobných početních kreacích je logicky zcela nezjistitelné, co vlastně pan náměstek chtěl, když si říkal o tuším 15% podíl, takže je opět jen logické, že se jeho nesmysly nikdo nezabývá ani v této, ani v jiné podobě.

Úporný blud, že plzeňská práva protekčně uznávala jako rovnocenné ukrajinské vzdělání, přestože rozhodně rovnocenné nebylo, stále přežívá, ačkoli to dělalo střídavě ministerstvo školství a pan rektor (fakulta nic uznávat nemůže), zatímco paní ministryně, jež to právnické fakultě hodila na hlavu, dokonce v roce 2009 podepsala ministerskou vyhlášku (kdo nevěří, ať se podívá do Sbírky zákonů na č. 249/2009 Sb., kterou vyhlásila rovnocennost onoho ukrajinského vzdělání). Stále přežívá představa, jak moc chybovala plzeňská práva přijímáním absolventů celoživotního vzdělávání, ačkoli dodnes (i dnes) můžete na stránkách pražské právnické fakulty číst, že přijímá absolventy kurzu celoživotního vzdělání s prominutím přijímaček (podmínka č 6 aktuálního kurzu 2011/2012).

Ale, jak už to u hnusných pomluv prostě bývá, aspoň jejich autoři mizí v propadlišti dě­jin.

Paní komisní se poslední dobou už zavile a zlostně nevyjadřuje k veškerému dění ve vesmíru, protože její prohlášení o tom, jak osobní pocity její a nepodepsaných členů její komise jsou veřejným zájmem, zřejmě už konečně omrzela i ty nejméně náročné posluchače.

Ani plamenné promluvy pana ministra kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti, podle toho, jaké noviny čtete, případně otcovské spravedlnosti (pokud nasloucháte nejmenované slečně poslankyni Kočí, podle které pan kmotr ve skutečnosti není kmotr, ale „tatínek od Jirky“) už nikdo neposlouchá, ba co víc, na rozdíl od světlé minulosti se už ani nikdo nesnaží to předstírat. Například i pan premiér po dobu promluvy páně ministerské zásadně odchází a nevrací se nikdy dřív, dokud pan ministr svůj projev k jeho prázdné židli po mnoha desítkách minut neukončí (jako třeba při včerejší schůzce zákonodárců nejsilnější koaliční strany).

Prostě se tu uplatňuje paradox pomluvy.

« Zpět