Pět fází naděje?

Jak překvapující! Plzeňským právům svítá nová naděje. Anebo že by to snad bylo zase jinak?

Nečekaně novou naději plzeňským právům přinášejí psychiatři.

Když se totiž normálnímu člověku přihodí něco opravdu hodně ošklivého, prochází poté podle nich pěti na sebe navazujícími fázemi.

Vezměme si třeba opravdu ošklivý případ, kdy si někdo škaredě navymýšlí, že na nějaké škole se dějí nepravosti tak neuvěřitelné, že jim nakonec skutečně nikdo neuvěří, a postupně se prokáže, že byly totálně vymyšlené, což pro normálního člověka, který byl jejich autorem (pokud se to tedy navzájem nevylučuje) znamená neskutečnou ostudu, neboli se mu přihodilo něco opravdu hodně nepěkného.

Třeba paní komisní odhalila strašlivé nepravosti na plzeňských právech, například spočívající v tom, že absolventi celoživotního studia byli přijímáni do bakalářského studia s prominutím přijímací zkoušky. Namítnete možná, že na pražské právnické fakultě dodnes přijímají absolventy celoživotního vzdělávání ke studiu s prominutím přijímacího řízení (viz podmínka č. 6 u zatím posledního kurzu 2011/2012 na oficiálních fakultních stránkách). Ovšem pozor, zásadní rozdíl tu přece jenom je, dokonce dva: za prvé takhle přijímají do magisterského studia (zatímco v Plzni jen do bakalářského), a za druhé, v Praze přece na žádné funkce nekandidoval nikdo, s kým by se paní komisní dobře popíjelo.

Zmíněná starší dáma rovněž odhalila, že někteří studenti byli vlastně rychlostudenti (kořeny tohoto mafiánského zlozvyku navíc sahají hluboko do minulosti, ať již si připomeneme ohavného rychlostudenta svatého Jana Nepomuckého, nebo ještě ohavnějšího, totiž ještě rychleji studujícího, Jana Ámose Komenského s jeho dvěma vysokými školami za pouhé tři roky, či mnohé a mnohé další), aby se pak zjistilo, že mnozí z nich studovali namísto standardních pěti roků i šest, sedm nebo dokonce osm let.

Odhalila, že těmi protekčními byli politikové, soudci, státní zástupci a policisté, ačkoli aspoň nějaká pochybení byla nakonec vykonstruována u sedmi či devíti nešťastníků, z nichž však jako na potvoru ani jeden není soudce, státní zástupce, policista, ba ani notář nebo advokát, natož pak politik.

Prostě se ukázalo, že se nynější praxe trestuhodně a hanebně odchýlila od staré dobré moderní praxe z roku 1039, kdy k odsouzení v případě zvlášť ohavných činů úplně stačilo, že z nich byl někdo obviněn.

Co horšího, i profesor, se kterým paní komisní nejen tak mile a obětavě popíjela na zmar jeho alma mater, ale dokonce nabízela té jeho hnusné alma mater akreditaci za jeho zvolení (jak diskrétně prozradil na You Tube pan ministr nespravedlnosti v nahrávce „Dohoda s Dvořákovou“), šeredně selhal, a princip, že k odsouzení v případě zvlášť ohavných činů stačilo, že z nich byl někdo obviněn, zapomněl opsat z Břetislavových dekret z roku 1039 do svého nového, supermoderního občanského zákoníku (nehledě k tomu, že na ni s diskrétností téměř ministerskou v Lidových novinách prozradil, že nemá ráda paragrafy, a proto se jimi nikdy neřídí).

Pokud se někomu normálnímu stane něco ošklivého, například že v něm celý národ zvolna začíná vidět zlého, prolhaného, závistivého tvora, který škodí jiným jen ve prospěch těch, se kterými se mu dobře pije, prochází podle psychiatrů pěti fázemi.

Popírání. To si pamatujeme bohužel všichni (já jsem nic neříkala jako předsedkyně, jen jako malá, hodná politoložka, a navíc: o těch represích za komunismu jsem jako mladičká, hezká soudružka věděla právě tak maličko, jako němečtí vojáci o zvěrstvech nacistů, tedy vlastně skoro nic).

Následuje bezuzdný vztek (ať si přivedou profesorů a docentů kolik chtějí, stejně mají smůlu a když se budou bránit, ještě jim tu akreditaci zkrátím).

Další má být fáze smlouvání (když zvolíte ty, s nimiž se mi tak dobře pilo, dám Vám potřebnou akreditaci a ještě Vás pochválím před rozvinutou zástavou, pardon, před rozvinutými novinami, prostě v médiích, a když aspoň trošku změníte název, z fakulty na ústav, což Vás přece neukousne, dám Vám veškerou potřebou akreditaci, i když bez pochvaly, ale nakonec, kdo ví, třeba dojde i na mediální pochvalu?).

Přichází ztichlá deprese (kdy o dotyčné bytosti není slyšet, protože si doma ztrápeně okusuje nehty či jiné postradatelné části těla: že by si snad někdo dokázal okusovat i mozek?).

A nakonec podle psychiatrů přichází smíření. A v něm je ona nová naděje.

Problém ovšem může být v tom, co jsem si dovolil poznamenat na začátku. Psychiatry popsané schéma totiž platí jen a jen v případě normálních lidí.

« Zpět