Petrklíčová,

pampelišková, pelyňková, aneb doma není nikdo prorokem.

Je velkou zlomyslností naší reality, že co je odporné, je často léčivé.

V případě pelyňku to asi nikoho moc nepřekvapí, má odpornou chuť, ale léčivé účinky. Pampeliška je taky hnusně hořká a přitom se dokonce jmenuje pampeliška lékařská. I oddenek prvosenky jarní má odpornou chuť, ale taky léčí. Hnusné a odporné věci tedy mají zhusta léčivé účinky. Že pelyněk či petrklíč asi ví kdekdo. Ale že sem patří náš občanský zákoník, na to museli přijít až v cizině.

Tedy na ty léčivé účinky, na to ostatní jsme přišli sami.

Doma prostě není nikdo prorokem. Proto také ani sebemenší smysl našeho občanského zákoníku nemohl a nemůže nikdo z nás přes veškeré úsilí objevit. Jenže spojené snažení univerzit v Londýně a Barceloně by mohlo být úspěšnější. Prostě doma není nikdo prorokem, ale (jak jsme se během tohoto víkendu dozvěděli) v cizině by se mu to mohlo podařit.

Minule i předminule jsme už upozorňovali na početná ustanovení, jež postrádají jakýkoli smysl (neboť jsme se třeba tázali, jaký smysl má rušit společenství vlastníků, když podle zákona musí neprodleně vzniknout znovu, pochopitelně s týmiž členy, a dospěli jsme k závěru, že logicky žádný). Jaký smysl je v tom, že vlastnictví k jablku urvanému větrem závisí na tom, kam se dokutálí? Pokud totiž vítr serve jablka z Vašeho stromu, takže spadnou na pozemek Vašeho nesympatického souseda, jsou jeho, zatímco když spadnou do parku, jsou pořád Vaše (jak stanoví § 1016 odst. 1 občanského zákoníku)?

Jaký smysl lze nalézt v tom, že pokouše-li někoho pes a způsobí mu tak bolestivou nemajetkovou újmu, nehradí se nic, neboť vlastník zvířete nahradí jen škodu, kterou způsobilo zvíře (§ 2933 odst. 1 občanského zákoníku) a škodou je podle § 2894 odst. 1 občanského zákoníku jen újma na jmění?

Otázkou potom samozřejmě je, jak vykládat a používat pravidlo (stanovené v § 2 odst. 2 občanského zákoníku), že slov zákona se nelze dovolávat proti jeho smyslu, pokud ustanovení zákona (případně zákon jako celek) smysl nemá.

Kolikrát už jsme se zamýšleli nad tím, proč občanský zákoník řeší, co se stane, když včelí roj vletí do cizího obsazeného úlu, ačkoli to včely ještě nikdy neudělaly (vletí-li roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá podle § 1014 odst. 1 vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž by byl povinen roj nahradit).

Mnozí a mnozí úporně pátrali po smyslu této úpravy a protože včely v celé své historii tvrdošíjně odmítaly vletět do úlu, kde už byly jiné včely, nabízeli řešení třeba v tom, že pokud roj včel vletí do úlu, na němž je napsáno „obsazeno,“ nabývá vlastník takto popsaného úlu vlastnictví k roji, aniž by ho musel platit. Proč, tázali se zase jiní, upravuje občanský zákoník neexistující děje, proč vytváří podivnou virtuální realitu, jež nemá se skutečností nic společného?

Zdálo by se, že u spousty lidí, zejména právníků, tato situace vyvolává a dokonce musí vyvolávat hluboké deprese.

To by však byl jen zcela nepoučený odhad. Ve skutečnosti se věc má docela jinak. A zase na to nepřišel nikdo z tuzemců!

Vědci z anglických a španělských, vlastně katalánských, prostě z Barcelony, totiž objevili, že deprese by mohla léčit virtuální realita.

« Zpět