Pionýři, pionýři...

Ohromující objevy, sahající až někam ke hvězdám, stejně jako nebetyčné hovadiny, se nerodí z ničeho.

Vždycky totiž mají nějaké své kořeny: objevy méně závratné či hovadiny méně hovadské, byť často jen o málo.

Stejné to je třeba i s nebetyčně ohromujícím zjištěním jedné starší dámy o tom, že nejen 13 (profesorů a docentů na olomouckých právech) je více než 25 (profesorů a docentů na právech plzeňských), ale že dokonce i 1,5 (profesora či docenta na bezproblémově akreditované filozofii) je více nežli oněch právnických pětadvacet.

Můžeme se jen dohadovat, čeho je tento strhující výpočet výsledkem. Včera jsem sázel na to, že se možná agenti StB maskovaní za olomoucké profesory počítají třináctkrát či ještě víckrát, takže by bezproblémovou akreditaci nakonec třeba zařídil i dočista osamělý agent Vilém. Jiní si poslechli huhňavé doznání pana ministra nespravedlnosti na You Tube („Dohoda s Dvořákovou“) o tom, jak se pilně dohodl s paní komisní na akreditaci za zvolení někoho, s kým se jí dobře pije, a sázejí na to, že oněch jeden a půl docenta či profesora si s paní komisní prostě dobře popilo (konec konců paní komisní nemůže pořád pít jen s odrodilým studentem a profesorem z fotografií u úvahy Ilustrovaná II, to by z nich přece za chvíli byli totální notorici). Jiní, třeba s ohledem na ztrátu zdravého úsudku nebo prudké změny nálad, zase sázejí na Alzheimera.

O to však nyní nejde. Ať skvělé, elegantně klenuté nerovnosti (1,5 je mnohem více než 25) plynou ze zášti a zloby, Alzheimera nebo prosté debility, mají také své poslíčky.

Jak jsme si už kdysi dávno (třeba v úvaze Lehce pondělní) dovolili připomenout, paní komisní již docela dávno před svým standardně podjatým a zásadově nespravedlivým verdiktem o plzeňských právech varovala, že počet profesorů na plzeňských právech tragicky poklesl o celou čtvrtinu, totiž ze čtrnácti na třináct, zatímco počet docentů poklesl sice také o čtvrtinu, ale ještě mnohem děsivěji, dokonce z devíti až na deset.

Jak vidíte, ani zloba, ani pitomost se prostě nerodí z ničeho, ale zvolna se vyvíjejí ke stále vyšším a vyšším stupňům.

Když si připomeneme, že plzeňská práva byla nejprve před téměř třemi roky masivně pomluvena a poté, co se prakticky nic z těchto pomluv neprokázalo, byla pronásledována ještě mnohem intenzivněji, což bohužel přetrvává dodnes v podobě všelijakých omezení (třeba včera přijatého rozhodnutí o nemožnosti přijímat nové studenty), jež jsou nepochybně úlitbou zlým, ohavným, samozvaným pseudobožstvům, potěší nás aspoň, jak zvučný zvuk plzeňská práva už brzy budou mít.

Naše dějiny si totiž potrpí na nevinně pronásledované mučedníky. Našimi hrdiny a světci nejsou velcí a krutí bojovníci, ale nevinné oběti všejakých hnusných násilníků a tyranů.

Hned manželku našeho prvního skutečně historicky doloženého panovníka (Bořivoje) Ludmilu (později svatou) přece zamordovali ohavní vrazi a podobně dopadl i její vnuk (svatý Václav) a jeho domnělý synovec (svatý Vojtěch). Milého rektorského tlouštíka, Mistra Jana Husa (naprosto nepodobného vyzáblé soše askety na Staroměstském náměstí) nám popravili v Kostnici, zatímco svatého Jana Nepomuckého jsme si hodili do Vltavy sami.

Karolinum po Bílé Hoře jen náhodou nezbourali a nenahradili mnohem modernější katovnou se zbrusu novým popravištěm, určitě poskytujícím o hodně zajímavější podívanou, nežli koktání neschopných profesorů před stěží desítkou pospávajících zhlouplých studentů (jak byla tehdy Karlova Univerzita popisována).

A vidíte dnes!

Každý národ je prostě jiný. Čelní marxisté a marxistky (mezi něž i náš pan premiér řadí paní komisní) se samozřejmě zhlížejí v jiných osobnostech. Podle hesla: Sovětský svaz, náš vzor, se vidí v duševně zaostalých mládencích, kteří sice neuspějí u žádného zkoušení, zato však uvědoměle udávají, jak o život.

Že jste ho taky poznali? Tupý, zaostalý, neschopný složit jakoukoli zkoušku, ale pionýrsky uvědomělý.

Už víte?

Přeci skvělý pionýr Pavlík Morozov, který udal i svého kulackého otce, pravzor všech uvědomělých udavačů, historiky ovšem pohříchu odhalený jako naprostý blb neschopný sebemenšího vzdělání.

Ještě, že nežijeme ani v zemi ani v době slávy Pavlíků Morozovů a všelijakých předsedů a předsedkyň akčních a jim podobných komisí, k nimž sice poněkud tupě, leč o to zbožněji, vzhlíželi.

Ještě, že známe jednoduché, prosté pravdy.

Jako třeba: FPr ZČU zůstává!

« Zpět