Plakátovaná

Plakáty nás inspirují k mnohému. A mnohé nám připomínají.

Zatímco podle řečí, které se mluví a voda teče, paní komisní neustále a nevybíravě svádí pana ministra, míněno samozřejmě pana ministra školství, aby se podobně jako ona začal oddávat pochybným, leč zjevně opojným, radovánkám porušování zákonů a jiných podobných nesmyslů, na nichž ona je podle svého oficiálního prohlášení zcela nezávislá, a konečně zakousl nebo jinak zahubil onu zpropadenou fakultu, jejíž pouhá existence ji přivádí k zuřivosti, takže si pak počíná jako rozzuřená dělnice z padesátých let, jež odsuzuje nevinné podle stranického tisku (jak pravil přecházející pan ministr školství), projel jsem se podzemní dráhou. A mimo jiné jsem narazil na všelijaké zajímavé plakáty.

Když si připomínám plakáty, nemám teď zcela výjimečně na mysli ony studentské plakáty z letošního bílého února, ačkoli se do mé mysli, stejně jako do mysli všech slušných lidí, vryly už navždy.

Jako připomínka toho, že o právo, spravedlnost a demokracii proti těm, kdo je neuznávají a snad ani neznají, se musí bojovat pořád, protože bezpráví, zloba, závist a jejich kamarádi z mokré čtvrti si nikdy nedají pokoj.

Vzpomínáte si? Studenti v oné době předcházející vítěznému březnu, psali na své plakáty například: Chceme rovné podmínky, protože se jim jen špatně chápalo, že třeba 1,5 filozofického profesora či docenta na jeden studijní program (neboli dvanáct profesorů či docentů na celkem osm filozofických studijních programů) je víc, než 25 profesorů a docentů na jeden studijní program na plzeňských právech. Nebo že 13 (profesorů a docentů na olomouckých právech) je víc než oněch 25 plzeňských (jak jsem si již dovolil připomenout, lze tohoto výsledku ovšem dosáhnout třeba tím, že školení bojovníci proti zaprodancům kapitálu, neboli agenti StB, například agent Vilém, se budou počítat třeba patnáctkrát).

Milujeme svou alma mater, psali také plzeňští studenti, stejně jako:
FPr ZČU, zůstávám.

U úvahy Plakáty jsem si dokonce jeden z tehdejších plakátů dovolil reprodukovat, přiznávám, že zcela bez svolení jeho autora.

V oné době v Týdnu neklidu studenti jiných vysokých škol skandovali: Ne politikům na vysokých školách, nebo Vysoké školy nejsou hračky pro politiky, což by každý ze studentů plzeňských práv, který zažil působení pana ministra nespravedlnosti na své škole, nebo o něm třeba jen slyšel, jistě klidně tisíckrát podepsal.

V metru však byly k vidění plakáty stejně pravdivé: Není normální bát se o akreditaci, normální je studovat.

I když šlo o text zcela nepokrytě reklamní, je nepochybně absolutně pravdivý.

Normální je studovat.

Normální není bát se o akreditaci.

Normální to sice není, ale zato je pěkně normalizační.

« Zpět