Pokrok nám přináší

mimo jiné i zánik mnoha profesí.

V budoucnu budeme šťastně žít nejen bez všelijakých akreditačních komisí a jiných podobných výstřelků (nahrazených institucí vedenou slušnými lidmi a podle pravidel), ale (tentokrát díky občanskému zákoníku) přijdeme i o další profese. Když už nový občanský zákoník a jeho autoři nezlikvidovali právníky, zdá se totiž, že jim to nejméně zčásti povede u instalatérů, elektrikářů, tesařů a jiných pochybných existencí. Pravda, je k tomu třeba trochu blábolu starých Římanů, ale to za to snad stojí.

Pořád si čteme cosi o exekutorech i o tom, jak z jejich spárů unikají dlužníci tak zvaným oddlužením podle insolvenčního zákona. Jenže, jak vědí moudří, trest je v činu samém. Ještěže máme náš občanský zákoník, který nám to vždy ve vhodnou chvíli připomene.

Povinnost a právo rodiče pečovat o jmění dítěte přece zaniká podle § 901 odst. 1 občanského zákoníku prohlášením úpadku na majetek rodiče, tedy právě i při oddlužení. Pravda, v důvodové zprávě autoři složitě vysvětlují, že rodič, který to dotáhl až ke konkurzu, by se neměl starat ani o majetek svého dítěte, ale do samotného zákona pro jistotu napsali něco docela jiného.

Navíc to skvěle vylepšili tím, že podle § 902 odst. 2 občanského zákoníku po třech letech od zrušení konkurzu může nezdárný rodič požadovat, aby omezení jeho rodičovské odpovědnosti bylo zrušeno.

Jak víme, nesmí se třeba krást cizí věci, což samozřejmě znamená, že přisvojovat si vlastní věci můžeme až do alelujá, víme, že svědek nesmí lhát, což ale znamená, že ten, kdo není svědek, může plkat kdeco, jak se mu zlíbí. Jestliže obec musí vyvěsit na nástěnku, že hodlá pronajmout louku, obyčejný človíček, který ovšem má louku, nic takového vyvěšovat nemusí a dokonce zatím nemusí mít ani nástěnku. Staří Římané tomu říkali argument a contrario: když zákon něco stanoví, znamená to současně, že nestanoví něco jiného (tedy že nestanoví to, co nestanoví).

Pokud tedy budeme věřit oněm dávným Italům, pak pokud po třech letech od zrušení konkurzu může nezdárný rodič požadovat, aby omezení jeho rodičovské odpovědnosti bylo zrušeno, jinak zdárný a navíc řádně oddlužený rodič o nic takového žádat nemůže. To má prostě zato, takže zůstane omezený asi už navždy. Ostatně na občanském zákoníku a jeho autorech plasticky vidíme, že to vlastně nijak nevadí. Což je dobře, neboť člověk má mít jistotu.

Když koupíte zříceninu, a každý vidí, že jde o zříceninu, přecházejí na Vás i její závady.

Závady totiž nabyvatel věci podle § 1107 odst. 1 občanského zákoníku přejímá, měl-li a mohl-li je z okolností zjistit. Podle oné pofidérní římské zásady to znamená, že závady, které nabyvatel neměl a nemohl zjistit, na něj nepřecházejí.

Pokud tedy byly nepozorovaně, leč neprostupně ucpány odpady, pokud fatálně i totálně zrezivěly trubky, avšak hluboko ve zdi, pokud kdesi uvnitř zdí definitivně zetlely cihly i trámy, pak takové závady na nabyvatele prostě nepřecházejí.

Měl by se snad trápit a všelijak žalovat prodávajícího, že mu tyto závady utajil? Měl by honem nahánět nespolehlivé podnikatele, aby mu vyměnili trubky, dráty i trámy? Měl by zoufale klečet u definitivně ucpaného WC?

Proč by něco takového, proboha, dělal? Vždyť máme náš nový občanský zákoník! Podle jeho § 1107 odst. 2 přece závady, které nepřejdou, zanikají.

« Zpět