Pomíjivý únor

Možná přijde den, kdy odvaha lidí selže, kdy opustíme své přátele a zpřetrháme všechny svazky. Ale dnes to nebude. Hodina vlků a roztříštěných štítů, kdy se věk lidí zhroutí. Ale dnes to nebude!

Dnes budeme bojovat!

Všichni známe ta nádherná slova, jež J. R. R. Tolkien vložil do Hraničářových úst.

Protože, jak pravil týž autor, člověk, který utíká před tím, čeho se bojí, velice často shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu.

Proto před zlem nelze utíkat, tak jako neutekli studenti a učitelé západočeských práv, neboť, jak opět volal Aragorn: při všem, co je Vám na této dobré zemi drahé, Vás vyzývám, stůjte, muži Západu.

Den zase přijde, praví moudří, protože vědí, že temnota bezpráví je pomíjivá, a březen, který dnes končí, temnotu opravdu zahnal.

Únor je nepřívětivým měsícem: už samotný jeho název se odvozuje od „nořiti,“ prý od potápění ledových ker do vody. Snad proto je milovníky totality tak oblíben, takže jsou s ním spojeny mnohé temné chvíle. 1.února se kdysi ajatolláh Chomejní vrátil do své země, aby tam zavedl osobní diktaturu, cenzuru a přísnou náboženskou kontrolu prakticky čehokoli, zatímco všechny evropské zvyky byly postaveny mimo zákon.

V únoru 1958 přijal tehdejší ÚV KSČ tajnou směrnici, jež stanovila, že při příjímání studentů na vysoké školy je rozhodujícím kriteriem jejich třídní původ a uvědomělost rodičů, případně jich samotných.

O tak zvaném vítězném únoru radši nemluvit.

I letošní první únorový den byl ve znamení čehosi hodně podobného. Jestliže už nelze stanovit, že pro možnost mladých lidí studovat je rozhodující třídní původ, případně uvědomělost jejich či jejich rodičů, byl učiněn aspoň pokus, aby mladí lidé měli možnost studovat jen na školách, vzbuzujících příjemné pocity v jedné postarší dámě, jejíž pocity jsou (ovšem podle ní samotné) veřejným zájmem („osobní pocity…se nemusí jevit jako veřejný zájem,“ napsala přece 19. března do jakéhosi podnětu k podání žaloby ve veřejném zájmu, ale jednání, jež se těchto pocitů dotýká „je…jednání, které ohrožuje veřejný zájem…“).

Milovníci totality nalezli v únoru dokonce takové zalíbení, že v Sovětském svazu, nepřekonatelném vzoru pro všechny marxisty, tudíž i pro všechny čelné české marxistky (jak nazval paní komisní předsedkyni například pan premiér), zavedli (v roce 1929) revoluční kalendář, v němž měl únor třicet dní.

Nám díky Bohu únor i s pokusem o další vítězství totalitního myšlení a idejí uplynul. Naštěstí pan ministr školství, který se rozhodl svou misi ukončit, provázen vděčností tisíců mladých lidí a tisíců jejich blízkých a sympatizantů, dokázal v neuspořádané slohové změti tvorby paní komisní najít, co tam vlastně napsala.

A protože napsala, že Akreditační komise uděluje souhlasné stanovisko (…), dovolil si tento text přečíst tak, že Akreditační komise uděluje souhlasné stanovisko.

Což, jak se ukázalo, svědčí o naprostém nedostatku třídního přístupu, protože přece není důležité, co paní komisní napsala, ale to, co si myslela, tak jako měl ve svých myšlenkách i Lenin vždycky pravdu a tudíž musí mít vždycky pravdu i ti, kdo zasvětili život papouškování jeho výroků a zásad.

Anebo nám zase pomůže Tolkien? Zrádce může někdy zradit sám sebe a učinit dobro, které vůbec nezamýšlel.

Pokud se tak stalo, naše komise Vám se ústy své předsedkyně omlouvá za tento politováníhodný omyl, ke kterému dochází nanejvýš jednou za deset let.

A jsme zase tam, kde jsme byli:

Tvárnice nebrat!

Zuby nechat, úplatek protislužbou!

Akreditaci za změnu názvu nebrat!

« Zpět