Poučení?

Kauza plzeňských práv nám přináší stále nové a nové poznatky. Některé ovšem naprosto nezajímavé a tudíž pochopitelně irelevenantní, jako třeba, že nejméně 99,3% plzeňských studentů studovalo bez jediné chybičky dokonce i podle superpodjaté normalizátorské komise.

Jiné mnohem, mnohem zajímavější. Nebýt této kauzy, vůbec bychom asi netušili, že nejnebezpečnější je, když je všechno v souladu s právem, jak nám prozradila paní ministryně školství už loňského 18.října. Asi proto už od začátku právníci ministryně radili jednat protizákonně (srov. stejnojmenný blog na iDnes), protože to rozhodně není tak nebezpečné, jako počínat si legálně (jak jsem si ostatně zkusil na vlastní kůži).

Nebýt této kauzy, věděli byste vůbec, že ruština z roku 1980 je zcela nesrovnatelná s ruštinou roku 2000? Mohli byste se třeba mylně domnívat, že umíte rusky, ačkoli jste se tento jazyk učili někdy kolem roku 1980.

Tak například prosáklo, že na přísně tajném po fakultě kolujícím seznamu se objevil i policista, jemuž bývalé vedení zlovolně uznalo zápočty, které vykonal v bývalém Sovětském svazu, ještě k tomu v období tuhé totality (a to koknrétně zápočty z ruštiny). Určitě jsem někde přehlédl, že posttotalitní ruština je úplně jiná než totalitní, ale teď už jsem konečně poučen (jen pořád ještě netuším, jestli to platí i o jiných jazycích, co když třeba už neumím slovensky?).

Jen nevím, zda plynně rusky mluvící hříšník byl definitivně odsouhlasen černou tečkou sekretářky povolané k závěrečnému kádrování (podle zlých jazyků je to ta, se kterou to táhne nějaký soudce Nejvyššího správního soudu, ne ten, kterého doma bije žena, ale některý další, já jsem však bohužel nikdy nevěděl, kdo to s kým táhne, a proto ani nevím, která to je). Taky bych si asi mohl leccos ušetřit, kdybych se staral, kdo to s kým táhne. Prostě jsem teď poučenější.

Přemýšlel jsem třeba marně, jak se vyhnout skrytým kamerám a mikrofonům aspoň cestou na televizní WC. Dorazil jsem do budovy nejmenované televize, trčel jsem hned před několika kamerami a odpovídal na všechno, na co se mě ptal každý kolemjdoucí reportér, a stejně šlo o situaci, kdy nebylo možno získat mé záběry jinak, než skrytě. Naopak, ta skvělá dáma, jež tak rázně zahnala slídivce ze svého chodníku, se prý ve včerejším pořadu neobjevila. Že by právě v tom bylo řešení?

P.S. Podle médií se švýcarský rozhodce, který bydlí ve Švýcarsku, neumí ani slovo česky a nesmí jakkoli komunikovat se stranami (!), na ten český pořad náhodou díval, na rozdíl od většiny českých diváků, kteří se v upatlané reportérské pavučině po pár vteřinách dokonale ztratili, mu ihned porozuměl a uvěřil a promptně rezignoval zřejmě k nezměrné lítosti nejmenované televize, vyděšené představou, že by snad stát mohl arbitráž vyhrát a nebylo by den, dva koho skandalizovat. Nicméně počínání pana rozhodce mne neuvěřitelně inspirovalo zkusit, zda kouzlo bude působit i opačně. Jako většina mé generace mám potíže s cizími jazyky. Proto se zkusím dívat na nějakou švýcarskou televizní stanici (nevím, jak daleko budu muset jet, abych ji chytil) a třeba se zázrak zopakuje a já z ničeho nic budu umět plynně francouzsky, tak jako ten rozhodce najednou uměl česky. Anebo je to ještě jinak?

Lidé, kteří sledují různé televizní výplody, například včerejší reportéry, se na mne žalostně obracejí s tím, že jim přijde, že tam mluvili cizí řečí jen navenek podobnou češtině (že by se snad investigativní čeština stávala srozumitelnou jen pro ty, kdo ji sledují z ciziny?).

« Zpět