Přednosti středověku

Ač se to nezdá, středověk, to byla ta pravá jistota.

Při krásné slunné sobotě si totiž nelze odpustit malé sobotní zamyšlení nad tím, že možná ten středověk nebyl zase až tak nejhorší.

Nemám teď na mysli ani obecně oblíbenou nepřízeň k vědmám (hlavně těm, jimž jejich proroctví nevyšla) a jim podobným stvořením, ani to, že v onom dávném období by se asi nemohl stát mediálním idolem tupý, zaostalý udavač a lhář, neschopný složit jakoukoli zkoušku, ale zato prý náležitě uvědomělý (míněn samozřejmě onen včera připomenutý pionýr Pavlík Morozov, který udal i svého kulackého otce, pravzor všech uvědomělých udavačů, historiky ovšem pohříchu odhalený jako naprostý blb neschopný sebemenšího vzdělání).

Ovšem na druhou stranu, i tehdy by se taková osoba těšila neobyčejnému zájmu veřejnosti, neboť, jak jsem si již dovolil rovněž připomenout, bývalo dobrým zvykem za pár drobných o sobotách, nedělích či svátcích chodit se smát bláznům.

Kterýžto dobrý zvyk možná také v určitě modifikované podobě přežil třeba v počtářských exhibicích, jež předvádějí například pomlouvači plzeňských práv, ať už to je onen v akreditační zprávě uváděný slavný strmý pokles z devíti docentů na plzeňských právech dokonce až na deset, neboli o celou čtvrtinu, nebo jiné podobně moudré počty. Tohoto smíchu se nám přitom také dostává za pár drobných (pan spravedlnostní náměstek, který většinu těchto výpočtů vymyslel, za ně podle svého pana ministra dostal leda na kafe, čili jen něco kolem dvou milionů).

Přednosti středověku se však projevovaly také v mnohem vyšších životních jistotách.

Když se dnes paní komisní dohodne na tom, že dá bezproblémovou akreditaci, pokud na plzeňských právech bude zvolen ten, s kým se jí opravdu dobře popíjelo (jak nám povyprávěl na You Tube pan nespravedlnostní ministr, viz jeho „Dohoda s Dvořákovou“), máme samozřejmě taky jistotu, že by to tak mohlo být.

Ale vzhledem k absenci občanských komisí ve středověku i přijímání na univerzity bylo tehdy docela jiné, než dnes. Zájemci se zapisovali na univerzitu zpravidla po dosažení deseti let (tuto úroveň vzdělání sice někteří pseudostudenti dodrželi, ale jinak dobrých vysokoškolských tradic nijak nedbali), respektive poté, co zvládli vyučovací jazyk. Tím tehdy sice byla latina, ale když si vzpomenete, jak někdejší pan reformní studijní proděkan psával, co všechno musí dělat „čerství“ absolvent, zatímco on sám se poněkud „ochomítá“ kolem nového občanského zákoníku (ať už to znamená cokoli), snadno si můžeme představit tu úlevu, kdyby na univerzitě mohl být jen ten, kdo umí vyučovací jazyk.

K žádosti o zápis se ovšem přikládalo zápisné, zhruba v ceně dvou až tří ovcí (možno splatit i v naturáliích, například v ovcích). Po zápisu přijetí se uchazeč vrátil dokončit nižší vzdělání a nastoupil ve věku, v jakém si přál, klidně třeba i poněkud kmetském.

Což bylo ovšem umožněno právě jen neexistencí občanských komisí nezávislých na zákonu i všem ostatním, například rozumu, jež by mu mohly v rozverné bujnosti školu zrušit dřív, než na ni nastoupil.

Středověk, to prostě byla jistota.

« Zpět