Překvapení?

Na rozdíl od jedné aktuální paní si zřejmě v dnešním konečně tak krásně jarním počasí nikdo nekazí náladu přemýšlením o nesmírné závažnosti zprávy, že na jakési univerzitě možná strčili do obálky papír, možná dokonce i šest papírů. I když prozrazená jména jsou už od října pořád stejná, byla stejná dávno předtím, než mimořádná komise (zkratka ruského překladu je shodou okolností Čeka, což byl předchůdce předchůdců KGB) zahájila činnost a jsou stejná, když ji ukončila, počet obálek pravidelně kolísá mezi dvěma a šesti.

Kdyby opravdu tohle stačilo k uspokojení virtuálního světa, nabídl bych daleko onačejší zprávy. Zkuste si jen představit, kolik papírů dnes nacpali do obálek v nějaké středně veliké zasilatelské firmě. To by byl titulek: Dnes vložili do obálek tři tisíce, co tři, pět tisíc papírů! (a ani aktuální, ani dlouho zapomenutý pes po nich přitom neštěkne, svět je opravdu nespravedlivý). Naštěstí už víme, že jsme v dobrých rukách, a novopečený děkan plzeňských práv, než splní svůj veřejně daný slavnostní slib, že někdy v květnu odejde, důsledně chrání i za cenu vlastní bezúhonnosti (doufejme, že ji nepromrhal spolu se lhůtou, ve které je úřední osoba povinna zahájit přezkumné řízení, pokud jsou zde důvody pro přezkoumání) všechny bývalé spolužáky před tím, aby jim mohl někdo přišít chyby, které prý podle většinou neobjektivních a podjatých komisařů udělala fakulta nebo univerzita.

Jenže spousta lidí prostě takovému sebeobětování prostě nepřeje. Nedopřeje novopečenému vůdci, aby hrdinně zvolal: Já jsem ten, kdo promarnil zákonnou lhůtu. Já jsem ten, kvůli komu to univerzita prohraje (to by ale bylo jen vychloubání, hlavním důvodem zůstává, že to nejde).

Studenti jiných fakult, než právnické, kteří mají to štěstí, že nestudují ve studeně šokující atmosféře strachu a pomluv, nepřejí toskánsky snědé tváři, aby se mohla zaskvít v žáru reflektorů tentokrát tuzemských a prohlásit, že se rozhodla se za každou cenu totálně historicky znemožnit. Namísto toho sepsali petici, kde vyzývají pana rektora, aby nepodporoval volební kampaň lokálních politiků fraškou s právně nemožným odebíráním titulů.

A tak nakonec, jakkoli pilně aktuální paní lovila po světě držitele prozrazených jmen, pozdní odpoledne přineslo zklamání, protože papíry do obálek ještě nedorazily.

Zpráva dne to asi nebude: dnes na plzeňských právech nedali do obálky žádný papír.

Ale zpráva dne je, že studenti jsou pořád skvělí, bojovní lidé s vlastními názory a rozumem, i když bohužel ti na plzeňských právech to teď nesmějí moc dávat najevo.

P.S. Protože chápu, že strkání (a nakonec navíc nestrkání) papíru do obálky opravdu není zprávou dne: do Prahy přijel ruský prezident…, dosavadní náměstkyně byla nominována ministryni životního prostředí…, v Plzni (ne)strčili do obálky papír…, dovolím si zneužít těchto stránek i k odpovědím na některé dotazy, které jsem v posledním týdnu dostal, a které se týkají věcí, ohledně nichž většinou nesmím ani naznačovat:

Jak se díváte na fakt, že nezávislý novinář Jan Urban, píšící o jedné dnes už slavné arbitráži ve skutečnosti (velmi opatrně to zastírali kolportéři pavučin z jedné nejmenované televize, bohužel svou reportáž pojali tak prazvláštně, že normální člověk z ní nepochopil ani tohle, ani cokoli jiného, velmi zřetelně to naopak napsaly Lidové noviny) pracuje pro dr. Kalvodu, který má být právním zástupcem společnosti žalující český stát o opravdu velké peníze?

Odpověď: Nesmím ani naznačovat.

Jak se díváte na vysvětlení, že dr. Kalvoda neumí skenovat a tak si vzal pana Jana Urbana k ruce při studiu arbitrážního spisu?

Odpověď: Nesmím ani naznačovat, možná mohu připustit, že coby osobě starší generace mi skenování taky moc nejde, ale aspoň už vím, koho v takovém případě poprosit o pomoc při skenování.

Jak se díváte na to, že pan Jan Urban a paní profesorka Vladimíra Dvořáková spolu vedli několik let například tříkreditový seminář Europe in Transition?

Možná bych směl i trochu naznačovat, ale nenapadá mne nic slušného.

P.P.S. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, že většina pavouků špatně vidí. Mají sice vlastně dvě huby na sklerotizované hlavohrudi, někdy splývající se zadečkem, jindy od něj oddělené krátkou stopkou, ale i tvorbě složitých lapacích zařízení i při omotávání kořisti lepivým sekretem používají hlavně dobře vyvinutý hmat. V tom to taky bude, zkuste si ohmatat z Prahy (jde to blbě i Chomutova, tím spíš, když Vás nějaká milá dáma žene z chodníku) společnost v Karibiku nebo na Kypru. Ten je blíž, ale stejně nedohmátnete. A tak se stane, že zatímco zadeček chystá útok lepivou směsí, drobná očka na sklerotizované hlavohrudi snadno přehlédnou zcela zásadní (kdybych tak směl naznačovat, řekl bych obří) skutečnost, která trčí do prostoru přímo před nimi. Že pavouk nevidí dům, je ostatně dobře známo.

Doufám, že jsem v zásadě docela hodný člověk. Mám rád, když lidé mají radost a líbí se mi, když se smějí. Jako normální chlap jsem samozřejmě ještě radši, když se smějí někomu jinému než mně, pak mi nevadí dokonce ani to, že se chechtají až se za břicho popadají. A myslím, že to Vám celkem jistě mohu slíbit. Nesmím sice ani naznačovat, ale v české kotlině se to stejně dřív nebo později vynese (až se to vynese, uvidíte, jak moc je těžké někdy aspoň nenaznačovat, ale útěchou mi je, že se opravdu upřímně zachechtáme, jak kolportéři pavučin přehlédli opravdu velký panelák, ať už při lovu či při svém odvážném útěku před naší sousedkou). Strašně se na to překvapení těším, ale bohužel, nemohu ani naznačovat. Tak si aspoň pamatujte, že ten slavný pavoučí pořad byl letošního 29.března. Opravdu dost zajímavé datum.

« Zpět