Připomínky nejen k seznamu

Připomínání zpráv z minulosti nám ukazuje, jak neskutečně doba pokročila, tedy někdy.

(Někdy) nám ukazuje, jak převratných změn lidstvo dosáhlo. Například včera připomínaná diskuse o nevinně popraveném vojákovi z Chrastavy znovu ukazuje temné totalitní časy, kdy cílem rádoby uvědomělých komunistů, kteří k tomu měli moc i marxistické přesvědčení, nebo aspoň silně vyvinutý smysl pro vlastní prospěch, „nebylo zjistit objektivní skutečnost, ale obviněného za každou cenu odsoudit“ (sami vidíte ten rozdíl proti současnosti, ať již máme na mysli kauzu plzeňských práv nebo některou jinou). Jak se včera psalo, pamětní deska v Chrastavě by nám mohla „pomoci v pochopení neuvěřitelné absurdity systému,“ kdy podobně jako v časech raně feudálního Břetislava stačilo k odsouzení jen někoho z čehosi obvinit.

Máme to ale štěstí, že žijeme v docela jiné, nežli oné absurdní době, že k odsouzení nestačí, aby si nějaký čelný či dokonce řadový marxista vymyslel nějaké obvinění, prostě že žijeme v době, kde podobné absurdity už nejsou možné.

Zatímco si jižní Morava včera užívala poprvé jízdy králů zapsané na seznam kulturního dědictví, který vede UNESCO, dostalo se mi od Vás nečekaně početných připomínek k mému nesmělému, leč upřímnému podnětu, že by plzeňské třeštění mělo být zapsáno na seznam kulturního dědictví lidstva jako zvláštní druh tradiční lidové zábavy, charakterizované tím, že se několik málo co možná nejhorších herců mohutně baví na účet veškerého publika.

Někteří z Vás totiž navrhují, aby tak zvaného plzeňského třeštění bylo navíc využito k účelům didaktickým. Pokud pan ministr ještě jako exministr dohodl s paní komisní akreditaci za to, že bude děkanem plzeňských práv zvolen profesor, s kterým se jí fakt dobře pije (viz „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube), nešlo o úplatek protislužbou nejenom proto, že akreditace nebyla dodána v krabici od bot či vína, ba ani pan profesor nebyl dodáván v krabici od bot či vína, ale hlavně šlo přece o počínání ku prospěchu všeho lidstva a zejména plzeňských studentů a učitelů. Jak jsem si dovolil včera pro změnu připomenout sám, zjistili a prokázali nám to učitelé a studenti plzeňské právnické fakulty sami, když pana profesora navzdory dobrým radám nezvolili a rázem se stali předmětem úředních pomluv téměř hromadného ničení.

Proto podle některých z Vás by nadále měl být jak odrodilý pan profesor, tak zejména i veškeré akreditace, dodávány výhradně v krabicích od bot či od vína, aby byl patrný onen zásadní rozdíl společensky žádoucí situace, kdy se v krabici od bot nalézá akreditace nebo profesor, s nímž se paní komisní dobře pije a za jehož zvolení tudíž akreditaci demokraticky a korektně nabízí, od zavrženíhodných situací, kdy je v krabici cokoli jiného, a hlavně, aby tak plasticky vyniklo, že dodávání akreditace i profesorů, za jejichž zvolení je nabízena, je v bytostném zájmu studentů i učitelů, jakož i zbytku lidstva a možná i zvířectva.

Jiní ovšem navíc poukazují na nečekaný vedlejší přínos, který by zápis plzeňského třeštění paní komisní a jejího nepočetného nohsledstva na seznam kulturního dědictví měl. Vedle obrovského přílivu turistů masochistů, kteří by masově přijížděli se plzeňským třeštěním paní komisní a spol. trápit, jakož i toho, že bychom se tím pádem na ni už nemuseli tolik dívat my, bychom mohli využít i jiných osvědčených zkušeností Jízdy králů.

Král totiž nesmí mluvit (má ústa zacpaná papírovou růží). Sice může kývat, že si to užívá, ale promluvit nesmí.

No řekněte, nebylo by báječné, kdybychom z paní komisní udělali takovou královnu?

Nebo z pana ministra nespravedlnosti, kterému ostatně lidové hlasování už královskou korunu přiřklo (byl přece na serveru justiční mafie bezkonkurečně zvolen hlavou tuzemské justiční mafie).

« Zpět