Procesní rozuzlení

Věčně opilá, zlá a potměšilá kreatura, jež vymýšlela (a dokonce vymyslela!) spolu s mírně obtloustlým, leč jinak mladým a nadějným, patolízalským ministrem spravedlnosti z čiré zloby a závisti nejen likvidaci nepohodlných fakult i celých vysokých škol, ale dokonce i takové protiprávní šílenosti jako odebírání či rušení akademických titulů (naštěstí se v podstatě neujalo), se samozřejmě nakonec nespokojila jen s tím, že onen mladý, leč poněkud tlustý ministr spravedlnosti (spíše ovšem nespravedlnosti, že?) papouškuje všechno, co mu ve své neskutečné, deriváty uhlovodíků (zejména ethylalkoholem) posílené, ba znásobené, moudrosti nakuká, ale rozhodla se hovořit o (ne)spravedlnostních věcech a veřejných zájmech sama bez nějakého hloupého, zbytečného prostředníka.

Bývala doba, kdy si ministři spravedlnosti své šílenosti hrdě vyhlašovali sami.

Už jsem si dovolil citovat Rolanda Freislera (v letech 1933 až 1942 ministra spravedlnosti nacistické Třetí říše, jemuž se posléze zachtělo rozsudky smrti také vynášet, takže svou kariéru zakončil jako hlava nejvyššího soudu, přesněji ji ukončila spojenecká bomba, která mu na tu hlavu spadla). Rozhodnutí podle něj pramení v pocitu lidu, jehož hlas má soudce ve svém nitru slyšet (a pokud by se tak nestalo, nezbývalo mu, nežli se hluboce zastydět, zamyslet a usilovně předstírat, že hlasu lidu odkudsi z hlubin žaludku či střev pozorně naslouchá). Šílené to samozřejmě bylo, ale pan ministr se nestyděl ty pitomosti říkat, ba dokonce psát, sám.

To pan ministr spravedlnosti Čepička se zmohl jen na to, že kdo zákony tvoří, musí je také sám vykonávat, jinak jejich výkon nemá potřebnou efektivitu. I my z vlastních nedobrých zkušeností například s paní komisní víme, že oznamovatel prostě musí prověřovat vlastní oznámení sám, jinak jejich prověření nemá potřebnou efektivitu, například (zpravidla) se může ukázat, že jde o vymyšlené bláboly. Tak paní komisní předsedkyně, abychom zůstali u příkladu nám zvláště blízkého, měsíc a něco složitě vymýšlela nepravosti na plzeňských právech a potom je přiběhla objektivně a nestranně vyšetřit, zatímco její kumpáni od sklenic vína se nechali nanominovat do komise, kde prověřovali vlastní studia, nepochybně stejně objektivně a nestranně jako ona.

Zásadnější šílenosti však už pan ministr Čepička (sice mírně obtloustlý, leč jinak nadějný patolízal) přenechal svému zasloužilému tchánovi, Klementu Gottwaldovi, neboli oné zlé a potměšilé kreatuře, jež hledala spravedlnost a pravdu ve sklenici plné nějakého toho vína či čeho (a to i při přemítání nad rušením nepohodlných fakult, třeba právnické v Brně nebo bohoslovecké kdekoli, či rušením akademických titulů, jež s panem zeťáčkem nakonec propašovali na krátkou dobu až do trestního zákona). S opileckou hrdostí poté soudruh Klement prohlásil, že „soudce musí soudit podle zákona s přihlédnutím k pocitům lidu a stanovisku strany a vlády.“ Čímž začala etapa, kdy za ministry spravedlnosti mluví jiní.

V současné době například právě paní komisní musela sama napsat, že osobní pocity členů její komise sice nevypadají jako veřejný zájem, ale přesto jím jsou, zejména v případech, kdy členové komise pracují dobrovolně (což je podle jejího obtížně srozumitelného podnětu dokonce „mnohdy“). Rozhodnutí (například ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy) musí odpovídat těmto osobním pocitům, ba pramenit z nich, protože jinak ohrožuje veřejný zájem.

Jak vidíte, tradice je prostě tradice.

V dnešní době musí namísto příslušného pana ministra kdejaká slečna poslankyně vysvětlovat, že „my máme justici. Proto ten Pospíšil,“ zatímco ti druzí půjdou sedět, jak zaznělo z mnoha podnětných nahrávek při včera skončeném procesu. Pan ministr se sám pochlubí leda tím, že se domluvil s paní komisní (což stejně každý dávno ví), že potíže s akreditací plzeňských práv nebudou, budou-li do vedoucích a lukrativních funkcí zvoleni ti, kdo s ní popíjejí, a samozřejmě naopak (na You Tube: „Dohoda s Dvořákovou“).

Jen na okraj, v pátek skončenému procesu vděčíme i za nečekané rozuzlení docela jiného sporu.

Pan spravedlnostní ministr byl totiž v médiích v posledních měsících označován opravdu velice různě. Nemám teď na mysli, že jej například pan bývalý ministr školství označil za maskota nebo maňáska jeho kmotra a další ještě jinak, teď mi jde o to, že jednou byl označován za ministra nespravedlnosti, jindy zase za ministra kmotrovské spravedlnosti. No, a proces nám to konečně ozuzlil, přesněji řečeno nám to rozuzlila ona milá slečna, která si nahrávala vždy a všechno (poměrně mne zaujal například titulek: „Kočí močí“). Onen pán, který laskavě a velkoryse hned na prvním společném setkání schválil panu ministrovi pana nejvyššího státního zástupce, nebo který s panem ministrem (ať už v roli maňáska, maskota nebo regionálního politika, ale jako ministr tam prý nebyl!) lobboval na Ministerstvu dopravy, totiž nebyl (a není!) žádný kmotr. Na oněch vševystihujících nahrávkách se o něm samozřejmě mluví až dost, ale pozor, opravdu to není žádný kmotr. Můžete si přece sami poslechnout nebo přečíst, že to byl „tatínek od Jirky.“

« Zpět