Pročpak nevadí?

Dovolil jsem si napsat, že rozhodnutí ministerstva o omezení akreditace plzeňských práv zákazem přijímat studenty zas tolik nevadí. Pročpak nevadí?

Nechtějí Vás na soudě rozvést? Zajděte si na živnostenský úřad, třeba tam na Vás budou hodnější. Nebo si radši zajděte za sousedem.

Zkuste si představit, že stavební úřad uzná stavebníka vinným trestným činem a uloží mu trest smrti, že obecní úřad při rozhodování o přestupku zruší přestupkový zákon, aby neměl tolik práce, nebo někdo jinému zruší akademický titul. Takto krystalicky čistá blbost se samozřejmě v životě zpravidla nevyskytuje, slouží nám však za krásný příklad toho, co prostě nejde.

Jsou totiž úřední akty bezvadné, jsou úřední akty vadné, a jsou úřední akty natolik vadné, že to vlastně ani úřední akty nejsou. V takovém případě se o nich říká, že to vůbec nejsou akty, ale paakty, neboli, že jsou nicotné. Správní akt je mimo jiné nicotný v důsledku nedostatku kompetenčních náležitostí, případně dokonce nedostatku pravomoci, ale i z řady dalších důvodů.

Jiří Hoetzel například už ve třicátých letech rozlišoval, že „paaktem je, když by u piva v hospodě se chtěli usnášet na úředním aktu“, i když na druhé straně nevidí důvod zpochybňovat jinak bezvadný akt jen proto, že rozhodující úředník byl opilý nebo pomatený.

Zkuste si představit, že soud nějaké Vaší žalobě vyhoví (třeba Vás rozvede). Ale za týden si to soudce rozmyslí, a žalobu o rozvod radši zamítne. Potom Vás uvidí, jak se hádáte, a Vaše manželství znovu rozvede, jenže pak se v něm zase hne svědomí, takže zatím máte čtyři různé rozsudky (respektive dva a dva).

Nechci teď šířit poplašnou zprávu, že se naší krásnou zemí budou potloukat spousty lidí, kteří nebudou vědět, zda jsou ženatí či vdané.

To samozřejmě budou, protože podle § 659 nového občanského zákoníku manželství vznikne i jinak (rozuměj jinak, než kladnou odpovědí před úřadem nebo v kostele), je-li zřejmé, že snoubenci tak projevují svou vůli (sám jsem zvědav, která počínání bude někdo považovat za sňatečnou vůli a jiný zas ne). Nemusí jich však přibývat ještě i proto, že by soudce rozhodoval o rozvodu opakovaně znovu a znovu podle momentálních pocitů. Rozhodování podle pocitů (a známostí, jak na to upozornil pan premiér) ponechme radši jen nejmenované občanské (akreditační) komisi, která už si něj zvykla.

Zkusme si raději představit, že budete požadovat povolení skladovat nějaké odpady a později požádáte o jejich spálení. Úřad Vám sice povolí je spálit, ale poté, co je opravdu spálíte, Vám povolí je uskladnit a přijde jejich uskladnění přísně kontrolovat.

Zkusme si představit, že budete požadovat povolení zazdít okno, ale protože po nějaké době budete požadovat rovnou zboření domu, úřad vyčká a rozhodne nakonec o zboření, jenže potom Vám povolí si neexistující okno zazdít a přijde si Vás pro změnu zkontrolovat. To jsem fakt zvědav, jak Vám půjde zazdívání okna v neexistujícím domě. Asi skoro stejně dobře, jako skladování něčeho, co jste už spálili.

Zkuste si představit, že Vás soud rozvede.

Ale po právní moci svého rozhodnutí po Vás bude vyžadovat výpis Vašich intimních styků za posledních patnáct let, aby mohl stanovit podmínky Vašeho rozvodu.

Bylo-li o něčem už rozhodnuto, nelze o tom rozhodovat znova.

Například pokud někdo (tedy nějaký úřad, samozřejmě) rozhodl třeba o prodloužení akreditace za určitých podmínek, nebo bez stanovení podmínek, nemůže už zpětně (po právní moci svého rozhodnutí) posuzovat, zda nějaké podmínky (či omezení) radši stanovit měl.

Pokud nejmenovaná občanská komise navrhla určitá omezení (neboli podmínky) akreditace, ale následně bylo rozhodováno o akreditaci jako takové, a to bez podmínek, bylo tím samozřejmě rozhodnuto i o tom, jestli má mít ona akreditace nějaké podmínky nebo nemá.

Pokud by úřad (například nějaké ministerstvo) rozhodoval o podmínkách akreditace po právní moci rozhodnutí, kterým o této akreditaci už rozhodl, ať již za určitých podmínek, nebo bez nich, rozhodoval by, stručně řečeno, o tom samém.

Rozhodovat znovu o tom samém ovšem právo nepřipouští. Říká, že tomu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (latinsky překážka rei iudicatae).

A jestlipak víte, jaké je správní rozhodnutí, kterým správní úřad znovu rozhodoval o něčem, o čem už pravomocně rozhodl?

Odpověď obzvlášť lapidární nám dává například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp.zn. 1 As 27/2004.

Takže jaké je takové rozhodnutí?

No přece nicotné.

Překážka skončené věci má totiž za následek nicotnost rozhodnutí, jímž o ní bylo rozhodnuto znovu (jak praví například shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).

Protože nicotné rozhodnutí nemá žádné právní účinky, prostě jako kdyby vůbec nebylo, zas až tak moc nevadí ani rozhodnutí nejmenovaného ministerstva o omezení nejmenované akreditace, vydané ovšem až potom, co o té akreditaci jako celku již bylo rozhodnuto.

Prostě jako kdyby nebylo. Tak proč by mělo vadit?

« Zpět