Svátek dnes má...

Já vím, že Vám paní komisní zas tak moc nepřipomíná pana Matušku.

Naopak, rozdíly bijí do očí na první pohled: byl to sympatický, chytrý a nadaný pán, neměl rád totalitní režim a měl s ním spoustu potíží. Ale přece jen, navzdory těmto zásadním odlišnostem, shody a podoby tu prostě jsou. Když se na ty dva podíváte, jsou ty podoby zjevné na první pohled.

Dějiny jsou nejen dějinami třídních bojů, jak kdysi psali Marx s Engelsem, ale také semeništěm obětavých objevů, ba i jiných, neméně obětavých, podujetí.

Jsou tací, kteří ve snaze vznést se ke hvězdám, neboli k jistě zasloužené a dobře honorované slávě, neváhají obšťastňovat nás svými nepříliš estetickými a vonnými výtvory a pouští na nás kdeco, co má v jejich těle původ.

Tak jako v nezměrné touze vydat se ke hvězdám neváhal ani třeba Vítek Fučík přecpávat se se luštěninami a vypuzovat ze svého těla co nejvíce metanu, aby jím mohl, hm, naplnit létací pytel (nakonec ovšem vzhledem k nedostatečnému objemu svých střev musel vzít za vděk metanotvornou bažinou).

Pokrok ovšem rozhodně nesmí být uspěchaný. Už pan Lenin (velký vzor všech čelných marxistů i marxistek, samozřejmě včetně marxistek českých, jak například pan premiér druhdy ocenil v Lidových novinách paní komisní), otec myšlenky, že každý problém je řešitelný, pokud zřídíme šikovnou komisi, se proslavil dílkem Krok vpřed, dva kroky vzad, jež lze dodnes považovat za výstižné hodnocení reformního úsilí například pana ministra nespravedlnosti.

Už jsme si připomínali návrat k tradicím v podobě nového občanského zákoníku, jímž se pan nespravedlnostní ministr rozhodl zásadně a definitivně překonat veškerou totalitu, samozřejmě kromě té, kterou představuje paní komisní a osoby s ní spojené (obvykle svými zájmy). Už jsme tázavě přemítali, zda jde o definitivní zúčtování s totalitními splachovacími záchody, protože podle § 111 odst. 1 onoho kouzelného zákona má každý právo, aby bylo důstojně naloženo s oddělenými částmi jeho těla a aby se dozvěděl, zda se tak opravdu stalo, přičemž podle jeho § 111 odst. 3 má pak stejné právo i ohledně všeho ostatního, co pochází z lidského těla.

Jak jsme již rovněž doporučovali, vezměme si například odrodilce z plzeňských práv a polijme jim hlavy vědrem čehosi. Vyčkejme přitom, zda nám mile poděkují za důstojné zacházení, protože kdo by měl lépe ocenit, zda jde o důstojné splachování, nežli sami tvůrci tohoto principu?

I bez toho by ovšem bylo vhodné se splachovacími záchody coby ohavným reziduem totality co nejrychleji zúčtovat. V Praze třeba byly konec konců zavedeny v roce 1885, tedy opravdu za téměř vrcholného komunismu: když pojem právní úkon je podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku komunistický slovakismus, a přitom byl do našeho práva zaveden císařem Františkem I. (v roce 1811), pak v roce 1885 to přece nemohlo být jinak.

Velký Vladimír by nepochybně zřídil komisi, která by s totalitním splachováním rychle zatočila. My zatím aspoň máme komisi, jež zatočí se vším ostatním (tedy zatím se vším, co totalitní není).

Slovanské jméno Vladimír (odvozené ze spojení: vládni světu, rusky: miru) je ruským vyjádřením původně vikingského výrazu. Vikingové prý spojení vládni světu ve své řeči vyslovovali nějak jako Valdemar. Obsah jména Vladimír, jež tak skvěle vystihovalo leninské cíle, a jména Valdemar, je tedy prakticky shodný.

Konec konců, pan Lenin, totiž Vladimír, má dnes svátek. Stejně jako jeho ženská obdoba.

« Zpět