Uklidnění

Když se politici a jim podobní dohadují o tom, jak přelstít demokratické mechanismy, vnímáme to jako nebezpečí pro demokracii. Je dobré vědět, kdy to ve skutečnosti vůbec žádné nebezpečí nepředstavuje.

Naše stěží plnoletá demokracie je ovšem ohrožována nejrůznějšími nebezpečími. Na druhou stranu je proto velmi příjemné vědět, že i když se například paní komisní či její doktor Nespravedlnost kdesi s kýmsi potají schází (potají, leč vždy naprosto transparentně), případně když takové tajné transparentní schůzky plánují na zítra či pozítří, demokracie je v peřince naprostého bezpečí.

Je opravdovou úlevou vědět, že pokud nějaká dáma sedí ve vedení instituce realizující studijní programy zaměřené na soudce či státní zástupce, případně ve vedení instituce rozdělující miliony na protikorupční činnost, například té organizaci, jejíž ředitel tam sedí s ní, a která jí potom objektivně a nestranně vyslovuje všestrannou podporu, nejde rozhodně o žádné mafiánské propojování justice a školství, neřku-li o nějaký střet zájmů v případě rozdělovaných milionů.

Proč?

Důvodů je sice hned několik, ale tím hlavním přece je, že to ona dáma říká.

Krom toho je přece zmíněné počínání zcela nepochybně v jejím vlastním zájmu.

V podání, jímž ve jménu nepodepsaných členů své komise psala panu Nejvyššímu státnímu zástupci, nám přitom lapidárně vysvětlila, že „osobní pocity mnoha lidí, kteří se na procesu…akreditace podílejí, se sice nemusí jevit jako veřejný zájem,“ ale přesto jím jsou, aspoň v případě těch, kteří se na zmíněném procesu podílejí dobrovolně (což kupodivu nejsou všichni, neboť: „mnohdy jde práci dobrovolnou /!/ a činěnou na základě důvěry,…je-li tato důvěra zcela devalvována, je to jednání, které ohrožuje veřejný zájem“).

Pan premiér měl tedy svého času v Lidových novinách svatou pravdu, když řekl, že paní komisní coby čelná česká marxistka rozhoduje v akreditačním procesu podle svých pocitů a známostí, protože to přece znamená, že rozhoduje ve veřejném zájmu (v onom již zmíněném podání z letošního 19. března, které dodnes straší na stránkách ministerstva, pardon, svítí na stránkách ministerstva, přece vysvětluje, že osobní pocity lidí jako ona veřejným zájmem jsou, ačkoli to tak nemusí na první pohled vypadat).

Když se s ním paní komisní, jak nám prozradil pan ministr nespravedlnosti (viz „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube), dohodla, že plzeňským právům poskytne bezproblémovou akreditaci, pokud bude zvolen profesor, se kterým jí dobře pije, určitě se při tomto správném rozhodnutí nechala vést vedle svých známostí (např. s oním profesorem, případně i s odrodilým studentem, se kterým se ale taky nepije špatně, viz fotografie u úvahy Ilustrovaná II) i svými pocity.

Neboli jednala ve svém veřejném, zájmu.

Nebezpečí pro stát mohou samozřejmě být opravdu nejrůznější, často velmi nečekaná. Takový Casanova se dostal do vězení proto, že byl velmi nebezpečný režimu svým svůdcovstvím a zhýralostí a zejména vysoce nebezpečnou vzdělaností (nehledě k tomu, že i ta padovská práva vystudoval nějak moc rychle).

A máme tu hned další významné kriterium: pro stát jsou nebezpečí ti vzdělaní a svůdní, pokud jde o ženy, ty svůdné.

« Zpět