V zajímavých časech

V zajímavých časech na nás často číhá něco ještě zajímavějšího.

Zatímco nás média ujišťují o tom, že žijeme opravdu v zajímavých časech, paní komisní, zalezlá kdesi v temnotách, bohužel nepochybně spřádá intriky proti nenáviděným studentům, kteří ji za únorových mrazů totálně zesměšnili tím, že před celým národem veřejně opakovali její výroky (například její spravedlivý soud ztělesňující zákonný princip dobré správy: pokud se budou bránit, ještě jim akreditaci zkrátím, anebo její skvělé pojetí budoucího rozhodnutí, které přece nesmí být překvapivé: ať si přivedou docentů či profesorů, kolik chtějí, stejně jim akreditaci nedám).

Co myslíte, měli by se před ní studenti raději pokořit, pokorně padnout na kolena, jak se patří v opravdové demokracii? Vždyť je to milá, oblíbená stará dáma, která toho zase tolik nechtěla.

Čelnou českou marxistku, jak paní komisní označil poměrně nedávno náš pan premiér, svého (naštěstí minulého) času dav miloval skoro jako kdyby byl únor 1948 a skoro jako kdyby byla věčně opilá, zlá a zapšklá kreatura, jež se svým kašpárkovitým nohsledem, mírně obtloustlým ministrem spravedlnosti, vymýšlí zhovadilosti jako odebírání akademických titulů všem, jimž je od srdce závidí.

Pan ministr nespravedlnosti sice vydrží skálopevně udržet jakékoli sebestrašnější tajemství, ale nanejvýš tři až pět vteřin, takže jsme se z jeho proslovu na You Tube („Dohoda s Dvořákovou“) dozvěděli, že s ní dohodl bezproblémovou akreditaci a dokonce pochvalu ne sice před rozvinutým praporem, ale aspoň před rozvinutými novinami, prostě před médii, a to všechno jen za to, že jeho nástupcem bude zvolen odrodilý profesor, se kterým se paní komisní báječně popíjí (viz fotografie u úvahy Ilustrovaná II).

Není ovšem divu. Paní komisní se svým doktorem Nespravedlností to krásně vylíčili skoro tak, že plzeňská práva nevystudoval řádně skoro nikdo. Tedy kromě tří nebo čtyř mučedníků, kteří se nesmírně obětavě a nezištně (kdo by hleděl na nějaký ten zanedbatelný stotisícový plat) za mohutné podpory studentů (těch čtyř, kterým rozdali pár dvacetitisíců, pochopitelně protikorupčně nikoli ze svého, jako nějaký bývalý ministr dopravy, ale řádně ze školního), ujali jejich vedení s hrdě vysoko vztyčeným pyskem a s hlasitými prohlášeními, že práce se opravdu nebojí (takže si klidně lehnou dokonce i v její velice nebezpečné blízkosti, jak jsem si též dovolil skromně upozornit již dříve).

A zatím knihovníci všeteční jak opice nakukovali do zapomenutých regálů přetékajících údajně ztracenými disertacemi, pomluvení absolventi z úcty ke starému panu rektorovi předložili své údajně neexistující doklady, a nakonec se zdá, že nějak podivně vystudovali právě jen ti, kteří se tak strašně obětovali.

Snad jednou někdo moudrý prokáže, že existuje nějaká souvislost mezi tím, když někdo sice ctí právo, ale jen své vlastní, a tím, když někdo ctí prosté počty, ale taky jen ty vlastní.

Dav svého času paní komisní miloval skoro jako Klementa Gottwalda (což byla přece ona věčně opilá kreatura, která spolu se svým kašpárkovským nohsledem, mírně obtloustlým a notně přiblblým ministrem spravedlnosti vymýšlela takové zhovadilosti, jako rušení akademických titulů všem, který je záviděli) a paní komisní se železnou vůlí, o jiných částech těla ani nemluvě, dováděla tak zvané plzeňské třeštění až k dokonalosti.

Naštěstí, jak už jsem si taky dovolil napsat, časem zkoroduje i železná vůle, natož pak plechová huba.

Už jsem rovněž na těchto stránkách skromně připomněl, že jeden moudrý pán kdysi hodně dávno řekl, že pokud dav někoho proklíná, moudrý člověk dobře uváží, proč. Ale pokud je dav někomu nemírně nakloněn, moudrý člověk to uváží dvakrát. Taky jsem ale upozornil, že to nejspíš řekl úplně jinak, protože to řekl pravděpodobně čínsky, jde totiž o výrok pána jménem Konfucius. Jedno staré přísloví, nikoli čínské, ale naše vlastní české, to říká trošku lapidárněji: je zvláštní, že kdo padá před hloupým na kolena, bývá ve skutečnosti padlý na hlavu.

« Zpět