Velikonoční pavouci

Vladimír Iljič by se v hrobě zavrtěl radostí, kdyby v něm ovšem byl. Protože však neleží v hrobě, ale ve svém mauzoleu, možná média záhy přinesou zprávu o nečekaném pohybu nebo úsměvu někdejšího proletářského vůdce. Klimatizací se k němu určitě dostala zpráva, že se leštiči plzeňských práv stali vzornými následovníky jeho objevných postupů. Především těch, které vyjádřil ve svém díle Krok vpřed, dva kroky vzad.

Nejdřív totiž ohlásili, že ve čtvrtek kurýrní službou už poslali na nepříliš daleký rektorát (párkrát jsem tam svého času šel asi půl hodiny pěšky, ale i když jsem měl spoustu neskutečně pitomých nápadů, například jsem přijal za učitele skoro celé novopečené vedení, nikdy mne nenapadlo posílat si tam tašku kurýrem) pět nebo šest návrhů na potrestání vlastních Ph.D. (jejich jména prozíravě prozradili kdejaké televizi, a to bylo překvapení, že jsou to pořád stejná jména, která prozradili ještě před tím, než se na podzim začali pachtit se svým mnohaměsíčním hledáním, nebo možná tvořením, závažných chyb). V pátek však radostně prohlásili, že ve čtvrtek měli nakonec moc práce a kurýra proto vyslali až v pátek. Možná je však k matení veřejnosti (lidově se tomu říká lhaní) nevedl jen bezdechý obdiv k leninským principům, které ovšem ve své činnosti jinak důsledně uplatňují (ovšem v mírně maoistické modifikaci, předseda Mao se proslavil například výrokem: Jsi součástí bývalého, proto musíš zemřít, a bohužel i jeho uplatňováním).

Možná prostě už jen neměli jak znovu upoutat trvale uvadající mediální pozornost. Jsem zvědav, jestli třeba v úterý znovu neobjeví, že měli v pátek nakonec moc práce, a tak kurýra vyšlou až v úterý a jak dlouho jim takové kašpárkové divadlo v tom případě vydrží. Zatím jejich opakovaný pokus poslat kurýrem z Plzně až do daleké Plzně pár papírů, tedy poslat na univerzitu ty materiály, které až dosud měla (jak se zatím tvrdilo) prověřovat univerzitní komise, kýženou trošku pozornosti přivolal, takže se pan děkan i proděkan pro špinavou práci znovu mohli chvilinku producírovat jako mediální hvězdy nízké, chtělo by se říci: hluboké, kategorie (já bloud dokonce pořád věřím, že některý žurnalista prolomí monopol blábolů a zamyslí se).

Od čtvrtka do pátku se navíc prohloubilo jejich odhodlání sebrat tituly i těm, kdo je vůbec nemají (zatímco ve čtvrtek zjistili, že ze šesti prokletých jeden titul ještě nemá, v pátek už se usilovným bádáním dozvěděli, že ho snad nemají dva). Nebo se jim o tom jen zdálo?

Poznamenal jsem už, že sebrat někomu něco co má, umí každý pitomec, kumšt je ovšem sebrat někomu něco, co nemá a neměl, a že zrušit osvědčení, které vůbec neexistuje, je hodno použití opravdu velké dávky speciálních prášků (jak jinak než pracích, jde přeci o očistu). Soudobí normalizátoři tak překonali své leninské vzory: komunisté dokázali za trest uboze vyloučit ze strany jen její členy, nečleny vylučovat ze strany neuměli, ale jak vidíte, pokrok je pokrok.

Pozorný student (jsem opravdu hrdý, že plzeňská práva mají takové skvělé studenty, konec konců jsem velmi nehrdý vlastně jen na jednoho pseudostudenta) mi napověděl, že leštiči přehlédli, že nezamýšlejí zrušit dvě neexistující osvědčení (dva tituly, které postižení vůbec nemají), ale nejméně šest a možná i mnohem víc. Zákon o vysokých školách totiž výslovně říká, že vysokoškolský diplom je tzv. doklad a také, že doklad a osvědčení není to samé, ale naopak vždy něco docela jiného, takže ani ti, kdo mají diplom, nemají žádné osvědčení (podle zákona totiž mají doklad). Protože z držitelů vysokoškolských diplomů nemá nikdo osvědčení (diplom je doklad!), jsou všechna osvědčení, která chtějí leštiči zrušit, neexistující. Normalizátoři se tedy odhodlali ke kroku vpravdě historickému: budou radostně rušit neexistující osvědčení.

Ti, kdo i cestu na záchod líčí novinám jako mohutnou vyprazdňovací bitvu (jak napsal tuším ve Lvíčeti Josef Škvorecký, pro rádoby studenta, na něhož nejsem hrdý, je to spisovatel a Lvíče je knížka), ovšem správně tuší, že zhovadilost tak nesmírná nutně zaujme.

Chápu, že pan děkan se pro samé mediálně zajímavé lezení pod skříně (hledá tam něčí rigorózní práci nebo snad raději co nejhlouběji zasunuje tu svou?) nemůže rozptylovat takovou banalitou, jako je právo. Kníže Ignor se sice obklopil partou Tupounů, ale pohádkový příběh ukázal, že to nakonec nebyl ten nejlepší nápad. V pohádkách hrají velkou roli hádanky. Tak si taky jednu položme: jakýpak význam má asi tak den 5. dubna 2010?

P.S. Kdybych lpěl na mamonu, měl bych opravdu smutný týden. Kolportéři zamotaných pavučin upletli jednu krásnou, které sice nikdo normální nerozuměl, ale podle které jsem zřejmě měl mít jakýsi podíl na miliardách (jejich úvahy jsou natolik nejasné, že to pořád nevím jistě, a přitom ty pavučiny daly pavoučkům určitě tolik práce), ovšem podíl na státních miliardách má chudák i příjemce sociálních dávek. Dnes už z toho zbylo, že bych chtěl miliony ČEZU (ruku na srdce, kdo ne?), ale že budu muset roky a roky tvrdě pracovat společně s více než desítkou dalších advokátních kanceláří, pokud bych na energetické peníze chtěl jen pomyslet (nesmím bohužel pořád ani naznačovat, jestli bych na ně chtěl pomyslet). Tak jsem podle pavouků tenhle týden spoustu peněz prodělal (ještě, že jsem je neměl, jinak by mě to vážně mrzelo).

Brehm, který zřejmě neměl moc rád pavouky, na rozdíl od naší mývalice Matyldy nejspíš ani ty nejkřupavější, napsal, že splétají sítě složité a hustě navzájem propletené, jest skutečností, že čím pavouk jest škaredější, ba odpornější, tím propletenější se jeho sítě zdají, jsouť to potvory ohyzdné, jen nemilosrdnému žraní oddané, ano, i druh druha požerou, pokud příroda dá příležitost. Moje generace je ovlivněna Pánem prstenů, v němž Odula kladnou hrdinkou fakt nebyla, ale vidíte, když se divák trochu zblbne, můžou se jako kladní hrdinové tvářit dokonce i pavouci.

Pseudostudent, který pročetl za několik dní mnoho tisíc stran diplomek a rigorózních prací (na Akreditační komisi ovšem nemá, ti čtou sto, dvě stě stran za minutu, v nejhorším případě za dvě, aby pak mohli v té třetí zodpovědně ony stovky stran posoudit a objektivně a uvážlivě, bez zbytečného a nedůstojného spěchu správně rozhodnout) aniž by mu z nich v hlavě zůstalo cokoli rozumného, si může najít, kdo byl Brehm třeba v jedné fakt dobré rigorózní práci, kterou jsem oponoval. Pán Prstenů je literární i filmové dílo a Odula je zlá, veliká a ošklivá pavoučice.

« Zpět