Všechno zlé...

Všechno zlé je k něčemu dobré - i když postižení tomu jen neradi věří.

Díky tomu, že se národu stále znovu a znovu ukazuje, jak se něco rozhodně nemá dělat, neboli, že tudy cesta nevede, šíří se však v širokých masách nevídaná osvěta.

Příkladů je bezpočet. Víme už i díky příkladu sice nezákonně a nezaslouženě, leč přesto nesmírně krutě šikanovaných plzeňských práv, že spoléhat na občanské komise je prostě přihlášením k leninské tradici (podle slavného soudruha Vladimíra totiž vhodná komise vyřeší každý problém, ovšem za toho základního předpokladu, že nesoudí, ale likviduje).

Víme, že když Vám úřad něco povolí (třeba stavbu) za určitých podmínek (výška, barva atd.) anebo bez stanovení takových podmínek, nemůže dodatečně, neboli zpětně (například několik let potom, co jste ten dům tedy zrealizovali, čili postavili), stanovit podmínky, za kterých jste tu stavbu mohli realizovat. Když nahradíte slovo stavba v předchozí větě slovem akreditace, víte přesně, co nejmenované školské ministerstvo sice nesmí, ale udělalo.

Naštěstí díky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp.zn. 1 As 27/2004 taky víme, že když nějaký úřad něco takového udělá, je jeho rozhodnutí nicotné, což je totéž, jako kdyby vůbec neexistovalo. Nicotný paakt je totiž prázdný orazítkovaný papír, nebo rozhodnutí v podobě anonymu (pamatujete si ještě, jak z velké občanské statečnosti nejmenovaný pan spravedlnostní náměstek rozesílal původně svá rozhodnutí o zahájení správního řízení jako anonymy, bez podpisu, razítka či jakéhokoli jiného identifikačního údaje?), nicotná je důrazná výzva: do tří dnů xrrrhmcxtzuiii, stejně jako rozhodnutí, jímž úřad rozhodl znovu o tom samém, o čem už rozhodoval (například o podmínkách akreditace, kterou už v mezidobí povolil bez podmínek).

Víme, že nabízení akreditace za volbu profesora, s nímž se paní akreditující, či spíše neakreditující, dobře popíjí, případně nabízení profesora ke zvolení za akreditaci, ať už jsou profesor či akreditace v krabici od bot či vína, nebo jsou nabízeni zcela bez obalu (jak o tom dočista bez obalu vypráví pan ministr nespravedlnosti na You Tube: „Dohoda s Dvořákovou“) rozhodně nemá s korupcí nic společného.

Pan exhejtman nám to ovšem trochu pokazil, protože prý šustil bankovkami, aniž by se jich dotýkal, takže víme, že pokud jsou k mání bankovky bez otisků prstů, jde docela určitě o úplatek.

Tudíž bychom nejspíš měli doplnit definici transparentně korektního nekorupčního jednání spočívajícího v nabízení akreditace za volbu profesora, s nímž se paní akreditující dobře popíjí, či naopak, o otisky prstů.

Když totiž absence otisků prstů představuje ůplatkářství, opak představuje prostě opak. Napatlejte všude otisky prstů svých rukou či nohou, a budete mimo podezření z korupce.

Jak vybavit akreditaci otisky prstů ovšem jaksi nevím. Zato v případě pana profesora, hm, tady asi nesmíme ani naznačovat.

Prostě všechno zlé je k něčemu dobré.

Co nám ta plzeňská kauza vlastně ukázala?

Neuvěřitelnou semknutost plzeňských studentů a učitelů. Vždyť v neslavných únorových dnech, kdy bezpráví, faleš a nerovnost nastoupily do útoku proti životním perspektivám, nadějím, snům a ideálům dvou tisícovek studentů jen pět z nich se nakonec snížilo k činnosti páté kolony. Jen na okraj, ke kolaboraci se dalo přesvědčit jen o něco víc než 0,2% všech studentů, tedy jen sotva dvakrát tolik, než kolik bylo nakonec objeveno údajných chybujících rychlostudentů (cca 7 zcelkem zhruba 7500 absolventů, a to ještě několika z nich se nepodařilo doručit výhrůžná univerzitní psaní, aby doplnili cosi, co kontroloři tak pilně a iniciativně poztráceli).

« Zpět