Zahraniční přísloví

Už odedávna se lidé báli nejrůznějších strašidel. Proto jim přinášeli oběti a činili jim rozličné úlitby, jež měly tato stvoření zabavit a odvrátit je tak od jejich oblíbených činností (zejména provozování všelijakého zla).

To, že plzeňským právům nebylo rozhodnutím správního úřadu prvního stupně zatím povoleno přijímat nové studenty, je jen pokračováním v oné opatrnické, až bázlivé praxi, našich předků, jde prostě o pouhou úlitbu strašidlům.

Slíbili jsme si, že si povíme radši až někdy příští týden, proč ono prvostupňové rozhodnutí není nejspíš ani dost málo v souladu s právem.

Zatím si můžeme vysvětlit, že zřejmě jde o jakousi preventivní ochranu před tím, co se kolem plzeňských práv dělo vždycky, jakmile začalo vycházet najevo, že jejich pronásledovatelé nemluví pravdu a nedodržují zákon (někteří z nich to umí i zdůvodnit tím, že předsedají občanské akční komisi, jež zákonem vázána není, protože je na něm, stejně jako na všem ostatním kromě vlastních pocitů, zájmů a známostí, nezávislá), prostě jakmile chvilku nebylo po jejich.

Kdo udeří první, udeří dvakrát, hlásá totiž třeba staré mexické přísloví, a když si připomeneme údernou pomlouvačnou kampaň proti plzeňské právnické fakultě z doby před několika lety i podpásový úder z letošního února, jako bychom se najednou ocitli někde v Mexiku.

I když vlastně spíš ne, protože třeba volební billboard jedné kandidátky do mexického kongresu hlásá, že je určitě lepší udělat tisíc kroků vpřed, než po sobě nechat tisíckrát šlapat.

To je sice něco, čím se studenti a učitelé plzeňských práv téměř jako rodilí Mexičané řídili, zatímco jejich rádoby utlačovatelé, ať již šlo o pana ministra nespravedlnosti, nebo naopak paní, se kterou dohodl akreditaci za zvolení někoho, s kým se jí dobře popíjí, se naopak zcela nemexicky řídili principem, že šlapat po komkoli a po čemkoli, nejlépe ovšem po právu a spravedlnosti, je úplně nejlepší ze všeho.

Napřed já sám, až potom svět, hlásá sice také jedno zajímavé přísloví, nikoli však mexické, ale afgánské. Lstiví Afgánci také vědí, že kůň bije kopyty, člověk však jazykem.

Že bychom si tudíž s ohledem na plzeňské dění a zdejší důslednou demokracii nepřipadali jako v Mexiku, ale spíš jako v Afganistánu?

Aspoň víme, že se ti, kdo si z pomlouvání plzeňských práv udělali svého času dost dobrý byznys (rusky například: biznis), možná zhlédli v afgánské demokracii, ale určitě se ani trochu neinspirovali Afrikou.

Stavíš-li past z pomluv, říkají totiž Křováci, ulovíš leda neštěstí (což se sice vyplnilo mírou nevídanou, zatím však ti, kdo stavěli sítě z pomluv, bohužel lapali jen neštěstí těch pomlouvaných).

Kdyby Ivanu Polzunovovi netekl kotel, což ho zcela diskvalifikovalo při objevování parostroje, mohli bychom dnes výkon měřit místo wattů v polzunovech (a nemuseli bychom se na cestě k jednotkám SI trestuhodně zdržet používáním jednotky koňská síla, kterou právě James Watt vymyslel, zatímco dřívější objevitel Polzunov po ní ani nevzdechl). Naštěstí voda z kotle kapala pomalu, takže sice nestihl zprovoznit parostroj, ale stihl aspoň vstoupit do dějin.

Kdyby byl do čela plzeňských práv zvolen ten, s kým se paní komisní tak dobře pilo, nedozvěděli bychom se ani že je to špatná škola, ani že 13 (docentů a profesorů na olomouckých právech) je víc než 25 (docentů a profesorů na právech plzeňských), ani že 1,5 (docentů a profesorů na bezproblémově akreditované filozofii) je mnohem víc, než 25. Naštěstí naši počtáři stihli aspoň vstoupit do dějin (humoru?).

« Zpět