Zapomenutý dárek

aneb metoda vpravdě mičurinská. Hlavně ale Vám (vlastně nám) všem mnohem méně adrenalinu a trápení a mnohonásobně více lásky a pohody.

Vytvoření nového občanského zákoníku rozhodně nebylo něčím, za co by se snad jeho autoři měli stydět. Rozhodně nešlo o žádnou hanbu. Už Mičurin to přece kdysi říkal.

Vánoce, jak se zdá, jsou zdárně za námi, i když se občas může z hlubin nečekaně vynořit nějaký ten dočista zapomenutý dárek. Třeba když se ponoříte do hlubin našeho navždy nového (protože podobnou hrůzu už si asi nikdo nikdy netroufne) občanského zákoníku, naleznou tam někteří dárek zcela překvapivý.

Třeba návod, jak legálně zatočit s dluhy. Pravda, je ukryt stejně jako zapomenutý vánoční dárek na místě zcela nečekaném, v úpravě správy cizího majetku.

Podle § 1408 odst. 1 občanského zákoníku totiž správce může ze spravovaného majetku něco zcizit (což právnicky znamená: převést na jiného) jednak
a) je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu onoho majetku,
b) pozor: je-li to třeba k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených, a ještě větší pozor: anebo
c) za protiplnění (doslova: „jinak jen za protiplnění“).

Vidíme tedy na vlastní oči naprosto novou vědeckou metodu likvidace dluhů: hnusnému věřiteli, případně i libovolným dalším osobám začnete rozdávat cizí majetek, který máte ve správě. Cílem zřejmě je, aby z toho nadbytku zblbli a přestali dluhy vymáhat.

Pravda, motají se nám do toho všelijací nepřející profesorové, kteří tvrdí, že ono zázračné ustanovení, které je podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku inspirováno občanským zákoníkem kanadské provincie Quebec je výsledkem chybného překladu § 1305 odst. 1 onoho quebeckého zákoníku (renomovaný komentář nakladatelství Wolters Kluwer, díl III., Praha 2014, str. 1112). Taky se nám tam trochu motá potřeba souhlasu vlastníka, aby správce jeho majetek zcizoval, ale toho naštěstí není třeba, hrozí-li, že spravovaný majetek ztratí na hodnotě (jak praví § 1408 odst. 2 občanského zákoníku), což však při troše správcovského snažení hrozí vždycky.

A i kdyby snad někdo dovodil neplatnost takového velkorysého darování, stejně se považuje za platné, pokud to oprávněná osoba nenamítne (§ 586 odst. 2 občanského zákoníku). Tak je to totiž správné a tak to má být, stejně tak se přece považuje za platné jednání, k němuž byl někdo přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající důvodnou obavu. Pravda, i ten má jakési pofidérní právo namítnout neplatnost takového svého jednání, jak mu kupodivu umožňuje § 587 odst. 1 občanského zákoníku, ale pokud se k tomu neodhodlá, považuje se i právní jednání uskutečněné s pistolí u hlavy, případně nožem na krku, za platné.

Jak je vidět, jde o vpravdě mičurinské novátorství. Vzpomeňme si jen, jak mladí sovětští mičurinci úspěšně křížili brambory s rajčaty (takže docílili rostliny, jež měla nadzemní část jako brambora, a podzemní zase jako rajče). Ne, autoři našeho nového zákoníku se opravdu stydět nemusí.

Jak totiž pravil už Ivan Vladmírovič Mičurin: Nezdar není hanbou.

« Zpět