Že by došlo na Tolstého?

Já samozřejmě taky vím, že paní komisní nemusí cpát noviny do lednice, aby měla čerstvé informace. Já samozřejmě taky vím, že když potřebuje čerstvé informace, tak si je prostě čerstvě vymyslí, nadto zajímavější a hrůznější, než by byla plytká skutečnost (všichni přece ze zkušenosti víme, že skutečnost jen chabě pokulhává za zrůdnými fantaziemi, a což teprve fantasmagoriemi). Že by snad konečně měla, co nám sdělit? Ba co víc, že by to pro změnu bylo něco smysluplného?

Že by nakonec přece jen došlo na Tolstého?

Lev Nikolajevič Tolstoj byl sice pacifista. Ale zřejmě proto, že vypadal a žil jako mužik, získal si kupodivu i sovětskou úctu (naštěstí pro něj posmrtnou). Tudíž by měl posmrtně požívat i úcty nynějších čelných marxistů, ba i čelných českých marxistek. A Lev Nikolajevič přece pronesl ono moudro, že nejvíc žvaní ten, kdo má nejméně co říci.

Zatímco éterem brousí odevšud unikající odposlechy, paní komisní se překvapivě nevyjadřuje. Že by měla konečně co říci, takže by v Tolstého stylu konečně přestala, hm, nejvíc hovořit?

Že by si třeba vzpomněla, že si připíjení s odrodilým studentem nahrávala (kdosi moudrý pravil, že jednáte-li se zrádci, není opatrnosti nikdy dost). Nebo přemítá, zda si podobně opatrně (či hanebně?) nepočínal naopak někdo z připíjejících?

Vždyť i v roce 2009 s taktem sobě vlastním pan profesor, který se bolestně obětoval za své ekonomické a jiné zájmy a poseděl s ní, ač nerad, u kávy (viz ona fotografie u úvahy Ilustrovaná II), ukazoval téměř na potkání SMS, kterou ho ujišťovala, že on se žádných problémů bát nemusí a že pro něj a jeho blízké je akreditace, případně další osobní služby, vždy k dispozici.

Při obraně lidských hodnost před sociálně patologickým chováním nám nakonec nezbude, než se, sice logicky neradi, nad ním zamyslet. Odborná literatura nám například definuje primitivní ničení či poškozování hodnot, zpravidla samoúčelné a bez dostatečného motivu, jako jednání, jehož důvodem je nejčastěji velká duševní prázdnota („v pozadí takových primitivních počinů spočívajících v samoúčelném ničení, je duševní prázdnota, často absolutní…“).

Samoúčelné ničení a poškozování všelijakých hodnot bez rozumného, či spíše jakéhokoli, důvodu, vlastně jen na základě vlastní duševní prázdnoty, slovníky označují jako vandalismus.

Asi bychom měli vědět, zda v případě zuřivých útoků na jistoty, budoucnost, ideály a práva tisíců studentů jde o vandalismus, nebo jiné formy sociálně patologických jednání, například těch, jež bible (ovšem v hebrejštině) shrnuje pod souborné označení mešuge. Měli bychom to vědět už proto, že proti vandalismu se prý můžeme bránit třeba tím, že vandalům vymyslíme nějakou jinou, duševně nenáročnou, zábavu, zatímco proti bludům, při nichž si někdo namlouvá, že mu kdosi brání, aby se stal slavným, takže ve snaze se navzdory tomu slavným stát, neustále vymýšlí neexistující problémy, obtěžuje jimi své okolí a se stoupající agresivitou ho šikanuje (atd. atd.), nejspíš pomůže zásadní změna stylu oblékání (svěrací kazajka) a laskavý, leč hlavně statný ošetřovatel.

Asi bychom měli vědět, jak to je. Vždyť nedostatek poznání je vždy kořenem zla, pravil už Konfucius.

Když si připomeneme solidaritu a soudržnost plzeňských studentů, nedá to nevzpomenout si na starého dobrého Aristotela (i v komunistických filozofických slovních z 50. let se pro něj kupodivu vždy našlo vlídné slovo, zatímco Platón byl nepřítel pracujícího lidu Řecka a Sokrates nejen nepřítel pracujícího lidu Řecka, ale navíc nejspíš neexistující, protože jeho reakční ideje zachoval právě jen reakční filozof Platón).

Zlo lidi spojuje, napsal totiž Aristoteles. V boji proti zlu.

« Zpět