Akademiologie

Zarazila mne zpráva, že prý ubývá věřících, ale poněkud paradoxně přibývá kazatelů. Pak jsem si ale uvědomil, že to je jev, jehož jsme byli svědky už mnohokrát.

Vzpomeňme třeba na plzeňská práva před třemi roky. Nejprve odkudsi zdálky paní komisní vyslala osočení o uznávání údajně nekvalitního ukrajinského vzdělávání (nevím, zda bylo či nebylo kvalitní, protože vždycky ho uznával jen a jen pan rektor, navíc pod poměrně masivním tlakem ministerstva), které prý rozhodně nebylo rovnocenné s tím naším (takže je mi dodnes nesmírnou hádankou, proč tehdejší paní ministryně Kopicová jeho rovnocennost vyhlásila ve vyhlášce, konkrétně té č. 249/2009 Sb.). Protože však pomluva se šíří nejrychleji tím směrem, kde natropí nejvíce škody, nastoupila spousta věřících, kteří nadšené akreditační kazatelce rádi věřili. Jenže kazatelů poněkud přibývalo. Pan dnešní ministr kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti, to podle toho, jaké periodikum upřednostňujete, přikvačil se svými několika nohsledy a prohlášeními, že kromě nich nestudoval nikdo nikdy na plzeňských právech řádně, zatímco oni tam celé roky studovali a učili a nejprve na studium, později na výuku, se soustředili tak, že si nevšimli, že jsou v tom sami a že kromě nich už nikdo další nestuduje ani neučí pořádně. Přibylo sice kazatelů, ale rapidně ubylo věřících.

Je ale pravda, že když něco kazíte dost dlouho, začnou si lidé myslet, že to možná děláte i dobře, takže, jak nám pan ministr prozradil na You Tube („Když nepudu do vlády…“), pomluvení fakulty mu nakonec nebývale pomohlo v kariéře. Ačkoli řada stranických kolegů určitě od bývalého stranického šéfa a bývalého premiéra věděla, že je totálně neschopný, usoudili zřejmě, že když se něco totálně nedaří napoprvé, není sice dobré být parašutistou, ale proč ne ministrem?

Dokonce ještě stihl domluvit, že se fakulta bude moci radostně akreditačně rochnit, pokud jeho nohsledy ponechá u koryt (což s transparentností sobě vlastní nakonec prozradil taky, viz opět na You Tube: „Dohoda s Dvořákovou“). Ačkoli zavedli celou řadu důležitých reforem (kdo se pokusí přemýšlet, bude neprodleně vyloučen ze školy) a nakonec dokonce povolili studentům a učitelům i vlastní názor (ovšem jen za předpokladu, že si ho nechají pro sebe), ve střetu s akademickou demokracií dostali jeho milci nakonec nebývale napráskáno.

Což nám připomíná, že Velikonoce jsou svátky kolektivního bití, jež podle některých nechápajících cizozemců nesvědčí o holubičí slovanské povaze, ale naopak o sklonech k hrubému násilí. Údajně však zmíněné bití vede ke zvýšené kráse a plodnosti, takže nám nezbývá, nežli protentokrát doufat, že se letošní pomlázka zdaleka vyhnula paní komisní (zkuste si představit, že by byla ještě plodnější při vymýšlení nesmyslných, leč o to hrůznějších obvinění a pomluv, barvitě vykreslujících hrůzy, jež sice na vysokých školách nejsou nikde k nalezení, ale o nichž se jí tak pěkně vypráví), ba i dalším milým děvčatům.

Buďme rádi, že se snad pomlázka vyhnula panu ministru kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti (zkuste si představit, že by byl ještě plodnější, hm, například při vymýšlení důvodů pro odvolání dalších a dalších státních zástupců, až by možná ten nejvyšší, jehož mu laskavý plzeňský kmotříček velkoryse schválil hned na první schůzce, zbyl úplně sám). Plesejme pro tentokrát, že se velikonoční bičík vyhnul třeba panu profesorovi, který mezi popíjením s paní komisní šéfovou vyhrabal v dávných textech prastaré paragrafy, z nichž sestavil nový občanský zákoník (zkuste si představit, že by byl třikrát plodnější a jeho občanský zákoník měl 10 000 paragrafů, nebo že by byl plodnější ve vyhánění studentů z plzeňských práv a vyhnal jich místo čtyř stovek třeba tisíc). Buďme rádi, že snad měli nějakou protekci a o Velikonocích jim nenatloukli.

Ve vládě naštěstí opravdu žádnou protekci nenajdeme. Posuďte jako vždycky sami: příslušný pan ministr rozdal medaile za protikomunistický odboj, avšak zřejmě ji jen omylem zapomněl udělit svému ministerskému kolegovi, totiž panu ministru kmotrovské spravedlnosti. Přitom podle mnoha a mnoha vlastních prohlášení páně spravedlnostního ministra právě onen nový občanský zákoník, který nám s takovou vehemencí vnutil, znamená konec komunistického práva (zejména té drtivé většiny typicky totalitních norem, které do něj byly vloženy v letech 1991, 1995, 1998 a později), takže by se nějaká ta medaile určitě šikla. Metálem nebyl obdařen dokonce ani pan autor, profesor, který se obětoval tolikrát, ale opravdu tolikrát, pro blaho sebe samotného.

Nejenže totiž drtivou většinu nového občanského zákoníku obětavě opsal ze starých feudálních předpisů, ale hlavně obětavě vydržel ve společnosti popíjející paní komisní šéfové, což navzdory osobnímu zájmu na jejím rozhodování v neprospěch školy, z níž utekl, a ve prospěch školy, na kterou utekl, musela být oběť vpravdě nezměrná (sám bych raději volil, jakkoli se nechci rouhat, komplikovaný zubařský zákrok nebo něco podobně příjemného). S ohledem na to, že paní komisní využívala každé chvilky, aby nepřetržitě nadšeně hlásala nezbytnost vítězství komunismu v Americe, nutnost následovat zářný hospodářský příklad Severní Koreje v zájmu dosažení blahobytu srovnatelného se severokorejským i potřebu vytváření nových a nových šancí pro staré struktury (např. jejího typu), je jistě nezměrnou zásluhou, že ji zabavil aspoň na chvilku.

« Zpět