C.k. uznání

Když dva dělají totéž, je to skutečně málokdy totéž (ale někdy přece jenom je). Když blahé paměti babylónský král Chammurapi uzákonil nejen prodej piva na úvěr (v § 111 svého zákoníku), ale i náhradu za spásání pozemku cizím dobytkem, nebo třeba detailní úpravu pachtovného (v § 60 až 65) byl to pokrokový počin. Když nám pan ministr kmotrovské spravedlnosti či naopak nespravedlnosti (podle toho, které noviny čtete) nadělil totéž (detailní úpravu pachtovného), je pokrokovost takového činu přinejmenším otázkou.

Když Chammurapi uzákonil (v ustanovení § 278 svého kodexu) měsíční záruku na otroka pro případ, že by se u něj projevila epilepsie, mohlo to být považováno za pokrokový čin. Konec konců, zákoník mu podle vlastního vytesaného prohlášení nadiktoval ten, kdo trousí světlo (neboli ochránce spravedlnosti Utu), zatímco panu ministrovi ho určitě nikdo nenadiktoval (bohužel, protože kdyby mu ho někdo diktoval, diktoval by mu ho nejspíš ještě teď a tudíž by onen právnický skvost dosud neplatil), a ať už ten, kdo ho vytvořil, trousí po světě cokoli, světlo to asi nebude.

Netřeba ostatně jít za příkladem až kamsi do Iráku. Císař František I. blahé paměti nejenom (v roce 1798) zakázal kouření na veřejnosti a ve veřejných podnicích pod trestem zabavení dýmky, ale také přijal (v roce 1811) moderní občanský zákoník. Nám naši zákonodárci lehce uondaní nepřetržitým nátlakem pana ministra nadělili prakticky stejný zákon, a jistě nikdo nepochybuje, že je pořád stejně supermoderní jako jeho verze z roku 1811. Přitom nutno říci, že přes všechno snažení a pinožení páně ministerské má onen loňský moderní kodex ještě rezervy. Mohlo by se tam objevit třeba to, že pokládat základy domu lze jen za přítomnosti sousedů, jak to uzákonil už Přemysl Otakar II., případně, abychom udělali taky trochu radosti i paní komisní, že chlévy a žumpy nesmí být umístěny v rozporu s veřejným (obecným) zájmem (což uzákonil tentýž panovník). Paní komisní totiž je náruživou milovnicí veřejného zájmu, který ve svém podnětu z letošního 19. března definuje jako pocity členů Akreditační komise („osobní pocity mnoha lidí, kteří se podílejí na procesu politicky neutrální akreditace, se nemusí jevit jako veřejný zájem,“ napsala totiž, „je ovšem třeba vzít v úvahu, že jde o práci mnohdy dobrovolnou /?!?/ a činěnou na základě důvěry…pokud je tato důvěra devalvována, je to jednání, které ohrožuje veřejný zájem…“). Tvůrci nového moderního kodexu tudíž nemuseli dělat paní komisní radost jen popíjením s ní, známým ze známých fotografií (především u úvahy Ilustrovaná II), ale mohli jí udělat radost třeba také tím, že by se aktuálně inspirovali u Přemyslovců a nově zformulovali jejich někdejší normu z roku 1272. Například tak, že žumpy a chlévy nesmí být umísťovány v rozporu s pocity členů Akreditační komise. To by teprve bylo to správné ustanovení pro třetí tisíciletí.

Když dva dělají totéž, nebývá to totéž, ale někdy je.

Už jsem citoval pana císaře Františka I., když moudře pravil: „Chci, aby se moji poddaní učili všemu, co … je vede k tomu, aby byli věrně oddáni mé osobě. Nemohu však potřebovati profesory, kteří plní hlavy studentů jinými nesmysly.“

Jako kdybychom v oněch císařských královských slovech slyšeli majestátní promluvu paní komisní i jejího doktora Nespravedlnosti (zvěčněného ve studentské frašce studentů plzeňských práv coby žalobce požadujícího smrt akademických svobod).

Prostě, když dva dělají totéž, někdy to je totéž.

Stejné majestátní, vzácné myšlenky vyžadují stejné ocenění, stejnou úctu.

Jakže to ocenil Karel Havlíček Borovský (ovšem tak trochu rychlostudent filozofie) právě císaře Františka I.?

„…vprostřed českých měst je chlouba,
a tam stojí velkej trouba.“

Jak jsem už napsal, stejné majestátní, vzácné myšlenky vyžadují stejné ocenění, stejnou úctu.

« Zpět