Den učitelů

Jak už jsem psal, máme krásný, slunný den, navíc den učitelů.

Sice se slaví podle narozenin jakéhosi Jana Amose Komenského, podivné osoby, jež za tři roky (1611–1613) vystudovala hned dvě vysoké školy (v Herbornu a v Heidelbergu), navíc od sebe dost vzdálené (nemluvě o tehdejší pomalé dopravě). Snad nám ho tedy jedna rušivá, pardon, rušící komise nezruší, protože jde téměř o vzorového rychlostudenta (naštěstí nikoli práv).

Vzpomínáte si ještě, jak bezmála před dvěma měsíci vlezla jedna postarší dáma všude, kam to jen šlo, aby oznámila světu, jak se ve své nekonečné blahosklonnosti a velkorysosti rozhodla, že už konečně přestane s tím, čím se bavila poslední tři roky, totiž nepravdivým osočováním a šikanováním studentů a učitelů plzeňských práv (tedy kromě těch, s nimiž tak radostně popíjí, jak jsme již dávno ilustrovali fotografiemi u úvahy Ilustrovaná II). Že už plzeňská práva dál šikanovat, pomlouvat a trápit nebude, protože je rovnou zničí, takže si (jak vystihl pan ministr školství) zase jednou počínala jako rozzuřená dělnice při procesech v padesátých letech, předem odsuzující nevinné.

Dnes máme krásný, slunný den učitelů, a navíc si užíváme právní moci rozhodnutí o prodloužení akreditace magisterského studijního programu plzeňské právnické fakulty až do roku 2016. Na bílých demonstracích jste to říkali: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. A stalo se.

Skutečně plnohodnotně lidský rozměr rozhodnutí ministerstva, za které mu patří dík všech slušných, normálních lidí, sice podle jedné komisní dámy a jejích nepodepsaných komisních spolučlenů devalvuje pojem lidství (str. 5 jejich podnětu), protože se v lidské rovině hrubě dotýká členů komise (str. 6), což jistě nesmí (tamtéž se totiž dozvídáme, že osobní pocity členů komise se sice nemusí jevit jako veřejný zájem, ale nepochybně jím jsou!).

Těch členů, jejichž pocity jsou veřejným zájmem, by ostatně nemuselo být ani tolik. V padesátých letech přece fungovaly na bázi občanských komisí bezpečnostní pětky (ba i trojky), sestávající z nejuvědomělejších občanů, jež zabezpečovaly neustálý přísun třídních nepřátel (pochopitelně do vězení), předem domlouvaly výši trestu a hodnotily účast veřejnosti na postihu nepřátel (soudce pak pasivně vynesl rozsudek).

Svého času o i těhotenství ženy rozhodovali odboráři a zástupci společenských organizací (srov. § 2 nařízení č. 126/1962 Sb, o interupční komisi).

Proč by, táže se velmi renomovaný blogger na Aktuálně.cz, nemohly občanské komise rozhodovat i v jiných věcech, třeba vydávání řidičáků nebo povolování potratů? To už se ovšem zase budeme oslovovat „soudruhu“ (dodává bohužel pravdivě).

Je škoda, že fotografie paní komisní popíjející s jejími věrnými soudruhy ve zbrani, se spolubojovníky při pomlouvání a devastaci plzeňské právnické fakulty, nemají zvukový doprovod (jakkoli jsem cosi o nějakém zaslechl).

Ale vlastně ho ani není potřeba. Když někdo v televizi nabízí akreditaci za změnu názvu fakulty na ústav (zuby nechat: úplatek protislužbou!), není ani třeba slyšet, že něco podobného možná říkal i u vínka.

Sdílej s ostatními:

« Zpět