Dětské počty

Všelijakým předsudkům, které člověku vtloukali do hlavy už jako malému dítku, se těžko brání a ještě hůř odvyká. Paní komisní předsedkyně to ovšem, jako vždy, zvládla na jedničku. Zatímco my ostatní se dosud potácíme v bludech, že za trojkou následuje čtyřka, pak pětka, pak šestka a o kus dál třináctka a až za hodně dlouho třeba šestadvacítka, paní šéfová s takovými předsudky skoncovala opravdu rázně.

Filozofům, dokonce i plzeňským, stačí k akreditaci celého studijního programu něco méně než tři docenti nebo profesoři (při jejich osmi studijních programech mi to vyšlo 2,75 docenta či profesora na studijní program), olomouckým právům jich na jeden studijní program stačí třináct a plzeňským právům jich na totéž nestačí ani dvacet šest. Vidíte sami, jak se skvěle paní profesorka vymanila z dětinských pout tupých školských počtů? Jak skvěle překonala přitroublou posloupnost 1, 2, 3 až 26 úžasným objevem, že 26 (plzeňských profesorů a docentů) je nejen méně než 13 (olomouckých profesorů a docentů), ale hlavně než 2,75 (filozofických profesorů a docentů).

Určitě už nepochybujete, že je naprosto ve veřejném zájmu, aby se taková řádná, transparentní matematika prosadila celospolečensky. Určitě taky chápete, že všechny orgány státu jsou povinny se opírat o tvůrčí iniciativu a přímou účast pracujících, ostatně to přece stanoví čl. 2 odst. 4 Ústavy. Zejména veřejný žalobce se podle čl. 106 Ústavy opírá při své činnosti o iniciativu pracujícího lidu a jeho organizací, samozřejmě už proto, že vedoucí silou ve státě je podle čl. 4 Ústavy dobrovolný svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů (tím je asi míněna právě paní komisní a její připíječi)…, ale ne, pardon, já hlupák, hlava děravá, jsem se podíval do špatné Ústavy, do ústavního zákona č. 100/1960 Sb., podle jehož čl. 4 vedoucí silou ve státě je podle čl. 4 Ústavy dobrovolný svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů, bojový předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa (tedy v jisté době také paní komisní a její blízcí, ale přece jen…).

Když se teď dívám do oné dávno zrušené totalitní ústavy, musím ovšem připustit, že paní komisní nekompromisně zúčtovala i s jejími ustanoveními. Zvlášť prokazatelné je to u některých, například v případě článku 38. S tím se tedy paní komisní rozešla zcela zásadně a zásadově, a to dokonce možná už i před sametovou revolucí, určitě však hned po ní. Podle tohoto ustanovení (čl. 38) totiž součástí občanských povinností je úcta k právům spoluobčanů.

Sakra, a tak pěkně mi to s tím veřejným zájmem vycházelo (skoro jako paní profesorce). V době zvýšeného budovatelského úsilí nelze připustit, aby štvavými výroky byl zlovolně otřásán pracovní, kontrolní a budovatelský elán lidu, veřejný zájem tudíž vyžaduje, aby bylo zabráněno opakování takových činů se vším důrazem, judikoval například Nejvyšší soud ve věci sp.zn. Tz I 37/1950.

Zatímco podle našeho Ústavního soudu je ve veřejném zájmu prosazování lidských práv na úkor byrokratických přístupů, stejně tak, jako nejsou ve veřejném zájmu postupy lidská práva omezující nebo potlačující (Ústavní soud ve věci sp.zn. Pl.ÚS 9/95), ba dokonce: těžištěm ústavního pořádku a veřejného zájmu v České republice je jednotlivec, zatímco stát a všechny jeho orgány, považte, jsou ústavně zavázány k ochraně jeho práv (nález sp.zn. IV. ÚS 412/2004).

« Zpět